Den

Temné má dno nebe,
lomené stropem kostela.
Bílé svíce kolem sebe,
jediné hřejí tě docela.

Padlé kousky svého já,
střípky nálad života.
Kdo může říct že se zná,
když absenci má jistota.

Z dálky výstražné znamení,
zní tichem ranních kolejí.
Raněnou duši vztek nezmění,
když bahnem stoupá hlouběji.

Cestou míhající světlomety,
oslepí oči co na tmu zvykají si.
Po ránu starců křupající hřbety,
výhledy nejsou velkorysý.

Polibkem tvým mříž já lámu,
aroma doteků rozpouští chlad.
Nevlídný obraz řežu z rámu,
ledové myšlenky nechám tát.

Budu se toulat ve zlých znameních,
od tmy do tmy celý den.
Najít světlo je umění,
a žít v něm je můj sen.