Stokorcový les

.
Do jemnosti saténových polštářů
zanořil jsem zaprášený obličej
po vyfárání ze slov lhářů
když bůh se na čas odmlčel

A s přikrývkou z dávnověku
z rouna ustřižených pravd
do prostoru molekul
sháním nepíchnutý raft

Trpělivost hlíny | půdy | země
řeky na pokraji pláče
obejmul jsem tě stokrát a neměl
Šťastný za pevninu
A stál. Na čem?

Tou vrtkavou melancholií
nyní krmím svá vnoučata
my všichni smutní o holi
Děti co se ženou
za mámou domů
unavené štastné a od bláta
.
.