K odpočinku

Když viděl jsem slunce vycházet,

vzpomněl jsem si na otázku,

která začala mne provázet.

Která provází lidstvo odnepaměti.

Kdo jsme a kam máme putovati?

Tak jako nevíme proč se vše děje,

nevíme proč žijeme zrovna v tomto těle.

Nejsem si jistý zcela a velice,

zda ptát se na to, nevymyká se etice.

Člověk by měl občas zajít na kopec,

sednout si, přemýšlet, ale nečekat na konec.

Hledět klidně do dálky,

přemítat, jak by se tu žilo bez morálky.

Zamyslet se , odpočinout,

pak se zvednout a zase plynout.

Plynout tím svým životem,

jako listy stromu potokem.