Dlaně.

Dlaně.

Posílám do světa.
Ať nebolí temnota.

Bílý sníh zahalil stráně.
Do sněhu já dala svoje bázně.

Z černoty bělota.
Prostota.

Bělota.
Vnitřní jistota.

Vydrží a pak slota.
Možná menší temnota.

Jiskřičky naděje.
Srdce v pláči se usměje.

A krok do sněhu,
nebude myslet na námrazu.

Bílý dvorek.
Tichý ostrůvek.

Tráva dostala bílou pokrývku.
A ty mokrou packu,
milý andílku!

Možná i díky tomu sněhu,
kočky radují se v běhu.

A já s nimi prožívám
jejich něhu.

Žít mohu.
A místo miliónů slov.
Mám v sobě mňoukot.

Věříte také lidičky,
že kočky nejsou jen krásné,
ale mají pohledy jasné
a úsměvy rozdávají přesné?

Zeptejte se milující paničky.
Ona má pro ně svoje řečičky.

A k nim přímé uličky.
Jsou lidské a kočičí duše stejné?
Nejsou kočky více přirozené?

A lidské smysly až příliš hrané.
Přání občas zdrženlivé.

Tak mňoukám místo mluvy.
Kočka mi rozřešení všeho
za kapsičku poví.