Jobovky

Ach, pane Jobe, tyhle Vaše zvěsti...
Stále se je učím milovat.
Chutnají jako rána pěstí:
úžas, zlost, bezmoc s touhou bojovat.

Prý jedna rána sama nepřichází,
říkali naši dědové.
Čekáme další. Stabilita schází,
zpevňujem vratké postoje.

Podaná ruka náhle uhla stranou,
však žádný pád se nekoná.
Tělo už mám pod svou vědomou vládou,
snad síla shůry - od Boha.

A žádná další rána. Žádná zpráva,
co by se mohla ranou stát.
Jak zkouška, která poučení dává...
Pane Jobe, smím děkovat???