Jen jedinkát

Jen jedinkrát padl na kolena,
když z osudu stal se kat,
mladá léta byli vzápětí vzdálená,
na šachovnici jen králové, pat.

Na kolenou teď leží u popelnic,
hledá ztracené štěstí a nebo jen drobné,
nemá duši ani tělo, nemá vůbec nic,
táže se „ Bylo to vše tak moc slavné?“

A kdo to je?
pouze sen?
to přece ne,
už bude den…nebude noc…

Z nebe se snáší déšť,
to bůh pláče,
nemohl vidět tu zášť,
už je mrtev, ten zrádce…