Jan Skviřín: Střepy lásky

Jan Skviřín: Střepy lásky

Anotace: Sbírka je souhrnem autorovy tvorby z 90. let minulého století.

Jan Skviřín
Střepy lásky

Motto
Únorová
Osud
Jaro
Rozcestí
Okno
Jarní vítr
Břízka
Tři květy
První bouře
Díky
Před příchodem léta
Sen
Říjen
Díky noci
Podzimní II
Váza z Muranu
Z cesty
Píseň optimisty
Předvánoční
Květen
Objev
Antipanelstory
Dlouhá noc
Předjarní snění
Lednová
Tobě... ( březen 93 )
Dopis
Březen
První měsíc jara
Píseň o očích
Listopad
Jsou...
Malá noční hudba
Vzpomínka
Muzeum
Světlo
Paprsky slunce ( únor 92 )
Zimní noc
Vánoční
První sníh
Hrušeň
Korálky štěstí
Má lásko !
Neděle
Chci být deštěm
Kdybych...
Chvíle snění
Podzim
Sluncím díky
Květen 1994
Louka
Jarní
Dříve než
Na konci předjaří
Dubnová
Sen o jaru
Březnové ráno
Patnáctého
Miluji den
Leden
Přání
Zátiší
Sázka na život
Vzpomínka
Předvánoční
Mikulášská pohádka
Adventní
Časný příchod zimy
Takový neřád
Říjen II
Babí léto
Postavy a postavičky
Requiem za lásku



Motto

A když se stmívá,
promoklí ospalí básníci,
zajdou si na chvíli na čaj,
aby si řekli o tom,
že nemůžou spát.

Únorová

Pomalu za oknem
snáší se sníh.
Vločka za vločkou,
ani kapka vody.
Z jarního tání
zpět do zimní nepohody.
Jen douglaska se celá ozdobila.
Ještě pár vloček
a bude celá bílá.
Ale lidé v šálách
zachumlaní
možná že projdou,
nepohlédnou na ni
až prometou chodníček
ztěžklýma nohama
po ránu prošlapaný.

Sýkory a kosi
ztichli ve větvích,
vzduch se ani nezachvěje
a den se probouzí pomalu,
když pochmurně odbíjí sedm
hodiny na staré věži.

Jen dítě,
co právě oči
protřelo si,
říká :
"Podívej, mámo,
sněží !"

Osud

Voní půda, dýchaj sady,
jdeš z nálady do nálady.
Jarní teplo, plno prachu,
radost a zas dávka strachu,
čekání na příjezd vlaku,
čekání na odjezd vlaku,
dávná vůně táboráku
v lese schnoucích borovic
blíží se teď víc a víc.

A zatím vítr,
ten divoch bláznivý
objal kmeny topolů a bříz.
Dnes ještě marně,
zítra možná již
vytřese šedá zrnka pylu
bude - li mít ještě sílu.
Dnes neodnesl ještě nic.

Až budu mít ústa
plná jarní hlíny
a za jménem se mi
dloužit budou stíny
košatých starých vrb.
Zbude tu láska
nebo trochu špíny
a vyhaslý krb ?

Jaro

Bledě modré nebe
zaplaší tvůj sen.
Prozáří tvou duši
tam, kde Slunce
srdce tuší
vzplane plamínek.
Zářit bude
ve dne, v noci
něžnou silou
ze Tvých očí.
Prozáří náš den.

Pod azurovou klenbou
nad zetlelým listím,
kde chvěje se teplá vůně jara,
zpěv sýkorky v sadu,
v poli hlas skřivana.

Sedmikrásky ještě v ledu,
i když zpívat nedovedu,
přece
nejsem sám,
nejsi sama.

Rozcestí

Když projdeš alejí
s mladými stromy,
kde ptáci zpívají
a zvony štěstí zvoní.
( A každý sen prý končí ! )
V lese domů
zvuky zvonů
náhle tolik chybí.
Chybí ptačí zpěv
a šedivý je svět
mlčící a ničí.

Má polévka
"jenom pro mě"
pod pokličkou tiše syčí
pro jeden talíř
a jednu lžíci.
Co k tomu říci ?
Děkuji, nechci !

Okno

Usmívá se okno,
okno do ulice.
Není tu samo,
počítají se na tisíce.
Za oknem je květina,
květina krásná, jediná.
Ve dne září,
tiše vzpomíná.
Sluncem objímána
necítí se nikdy sama
- navždy milována.

Jarní vítr

Jarní vítr, jarní mlha,
jarní bouřka, jarní touha,
duha plná barev
duha nekonečně dlouhá.
Duha svého Slunce,
Slunce Její šťastný sluha.

Jarní teplo, jarní světlo,
jarní den
a v něm
jarní sen
vznáší se
pro oči, ruce, těla,
která spojí se,
aby vzhůru vyletěla,
všude navždy přítomen.

Břízka

Krásná břízka u rybníka
právě rozkvetla.
Rychle svítá.
Do vlečky mlhy se oblékla
a čeká celá bílá
v dotycích jarního větru
s hřejícím sluncem,
aby lásku dosvědčila.

Tři květy

Tři drobné květy
pod lampou
na kousku papíru,
který měl možná
docela zvláštní osud,
jako když rostou
a dýchají.
Možná, že čekaly
dosud.
Možná, že čekaly,
tiše se krčily,
přitom se těšily
na zázrak, na chvíli,
kdy oči je spatřily
a ony
celé rozzářené
předaly poselství
teplem lásky
nasycené.

První bouře

Letní bouře z tmavých mraků,
které slévají se nad obzorem.
Vítr rozbíhá se všude kolem
- neklid nebo trocha strachu,
jako z trnů od bodláků.
Tolikrát tu byly
a tolikrát nám daly sbohem !
Přece se vrátí Slunce,
to vím ve tmě i uprostřed bouře,
věřím lásce,
věřím touze !

Díky

Po tisící tobě díky,
zase kvetou tavolníky
a odchází již prudká
jarní záře.
Letní slunce pozlatí teď
lidem tváře.
( Šťastné nad úrodným polem
více než nad plným stolem. )

Už zase kvetou tavolníky,
jírovce a čimišníky.
Letní vítr brzy bude vát
a všechno se tu změní.
To jen láska na svém místě
bude stát.
Šťastna v rozechvění.

Před příchodem léta

Sekáči na loukách,
když zmizel jarní prach
vdechujíc vůni sena
cítí růst otavu.
A každý člověk,
se jménem nebo beze jména
vidí,
jak přichází ta změna
a mizí bílý závoj ze strání.

V plodech léta,

když přichází čas zrání,
tisíce nových jar se chrání.

Sen

Odcházíš.
Hlavu v rukou máš.
Šťastným snem ozářenou tvář.
Šťastným snem nesen nad zemí
a není zrovna lehké,
věřte mi,
létat i stát pevně na zemi.
Je však život chudý,
chudý beze snů.
Půjdeš - li tudy,
čeká tě tunel,
tunel prázdných dnů.

Říjen

Když vyjdeme do polí,
už nešumí tu topoly
a země skoro nedýchá.
Začíná snít svůj dlouhý
tichý sen.

Neslyšíš nikde zpívat ptáky,
jen vítr zdvíhá papírové draky,
z komínů tiše stoupá dým.
Blíží se možná tuhá zima zim,
když úplněk pluje po obloze
podoben nekonečné touze.
Stále tu voní rozmarýn.

Díky noci

Tisíceré díky noci,
za balzámy na rány lidí,
kteří přiznat se je
často stydí
- plni beznaděje.

Pozorují, kam jim život spěje,
utíká, jak stáda splašených koní,
za ržání divokého.
A skoro všichni chtěli by být
v sedle a držeti se opratí.
Pevně věří, že se jim to vyplatí,
v bazénku se budou brouzdati,
hlavou vážně kývati.

Jsem rád,
že máme naše " prozatím ",
že jsme tu dnes
a zítra vyjde Slunce zas
a jeho paprsky
vše zase pozlatí.

Podzimní II

Přichází podzim v kapkách deště
a lehce ťuká do oken.
Tak mě tu máš zase
a přijmi sen podzimní,
neuspěchaný.
Dej sbohem letní kráse,
teď, když zůstáváme sami.
Hluboko v srdcích klíčí květ
láskou zalévaný.
Kdyby převrátil se svět,
stejně rozkvete tenhle květ
a nebudeme sami.

Přitéká podzim v kapkách deště
a světlo padá na Tvůj klín
jsi přítomna tu stále ještě
se svou pusou od malin,
když lampa na stěně
kreslí stín.

Váza z Muranu

Žluté listy břečťanu,
ve váze z Muranu,
sotva už víc dostanu,
sotva dostanu
ten plný pohár
červeného vína,
na který se nikdy
nezapomíná,
když vypil bych jej
do dna.

Však červená vína,
ta se do dna nepijí,
ta se dolévají,
pro všechny,
kteří lásku znají.

Ještě a ještě
si přiťukněme
po tisící jedné
a navždy !

Z cesty

Od svítání
do soumraku
vadnou květiny
v kolejišti vlaků.
Dech zimy foukne v noci
do bodláků
- stejně stářím zešedlých.
Tolik úzkosti jev nich
- tolik staré lásky
v šedivých úborech,
kde trny stále chrání
semena v nekonečných dnech.

Zbytečně a marně
žárlí na stehlíka
a zatím vlak a čas
je denně znova láme
a ony vydat musejí
plody svých šťastných dnů
do světa nadějí...

Proudy kolejí
slévají se s tmou
- svou milou jedinou,
co v noci léčí jejich rány,
když chladem se chvějí,
na těle samé šrámy.
Spojují lidi,
skoro pořád samy.
Básníky řekou nazývány,
bortí se pod tíhou světa.
Neví, jak hladí něžná věta.
Nenajdou ve dne láskyplný stín
pod sebou spousty štěrku,
kamení a hlín,
nevědí,
co je milující klín...

Svítí světla kolem trati,
jenom chvíli,
než se do tmy ztratí.

Píseň optimisty

Být jen trochu optimistou
na nádraží kytaristou
s rozšklebenou botou
na konci starých nohavic
a jinak nemít skoro nic.
Nemusí být vůbec špatné
vidět ráno Slunce šťastné
šplhat na komíny
chrlící sloupy špíny
a nevnímat realitu,
která prostě je tu,
když padají vločky sazí
na žlutý petrklíč.

Vždy se najde něco,
co štěstí kazí.
Lidé nevnímají to,
když milují se nazí.

Být jen trochu optimistou,
na nádraží kytaristou
a dlouho,
dlouho hrát.

Předvánoční

Být jen synem člověka
věčná touha odvěká
obklopuje celý svět.
Když se blíží zas ten čas,
touha skrytá v šeru řas
hřeje jak hořící svíce,
teplem vosku opájí se
- ve vůni jehličí
lidé dívají se sobě do očí.
A daleko na obzoru
v tichém němém vzdoru
vpíjejí se šedé páry
do země a rozpraskané skály.

Tolik jsme se těšili
a tolik jsme se báli,
tolik jsme se
jako děti smáli,
tolik jsme se radovali,
když koledy se ozývaly.
Dnes již opět zní
- tichá hudba
- vánoční.

Květen

Květen je v roce
jeden z dvanácti marnotratných,
co dny tak snadno utrácí
ve hře zvané život.
A přece - je trochu jiný
- zkracují se sukně a polední stíny.
tryská prudce tráva z hlíny
žíznící stále po vláze.
Jeden z dvanácti
a přece- docela jiný.

Déšť květnový
splachuje vrstvy předjarního prachu
- zašedlé špíny.
A potom rozkvetlé stromy jabloní
vzduch kolem provoní
a žlutá pole řepky
sytí se hukotem včel.
Vzduch se chvěje
- všechno jen chvíli
k závrati lásky spěje.

Co se právě v sadu děje
jen jednou v roce
do naděje
přivádí celý sad.
A proto, říkám si
- chce to chodit po špičkách
skoro nedýchat,
dlouho pamatovat si
zázrak tvoření
a těšit se
na jeho plody.

Objev

V tichém sledu dní
pohádka večerní
ještě než se rozední
rozechvělé toužení
prastaré vábení
nekonečné soužení
má přece tisíc a jednu podob
na Zemi.
A nikdo
za nic nevymění
tu pohádku
večerní
duo - mlčení,
z kterého se
tají dech,
když touláme se
v pohádkových snech.
A pak že člověk nemá
jednat bez myšlení
- tak nás to přece učili
všichni ctihodní,
všichni ti rozumní
a ono to nejde
ani na chvíli.

Já už to
jinak nevidím.
My jsme se prostě
a krásně
- docela zbláznili.

Antipanelstory

Probudíš se
a ráno vstoupí rozkvetlé
do roztoužených
očí Tvých.
Ruce a nohy propletené
z nočních snů.
Tělo sladce unavené
pomalu rozplétá se
ze stínů do světla.

A venku prší
- už zase bubnují kapky
na okenní tabule
- už zase dým leží v údolí,
na věži skřípe
hodinové soukolí.
Nad lesem leží
z mlhy stín,
pod lesem vrstvy
těžkých hlín
zpitých do němoty,
( - ty se snad nikdy
nevzbudí ).

Položíš duši
na svou jemnou dlaň
a řekneš :
"Co má se stát,
to se staň !"
A zlehka foukneš,
vyjdeš
bota v blátě čvachtá
- noha, špička, pata.
Tvé vlasy,
proudy zlata
zanechaly stopy na polštáři,
a pak se vznesly,
jak plameny - září."
Řekneš prostě: " Lháři ! "

A já tě mám strašně rád,
a tak nemohu Ti lhát.
Pojď,
ve světě drobných,
krásných věcí
budeme se smát.
Nekonečněkrát...

Dlouhá noc

V dlouhé noci
je slyšet srdce tlouci.
Je vlastně černý den
a banální ten sen
v oblacích sazí rozplývá se.
A lidé negativně jsoucí
přihlouple a tupě
lžou si.
Kdesi ztratily se
květy jara.
Mráz zdrtil jejich kalichy
pestíky a tyčinky
ještě než orsej žlutě vzplála.
Všude zbyl žlutohnědý les
s hořícími korunami
a pod nimi zetlelý pařez
- marný zbytek kmene
je svědek smrti jedné.
A lidé nejsou
jsou jen stíny
- černé pavučiny
na nich vrstvy špíny,
které přemění se
na úrodnou zem
plné klíčících semen
ve vrstvách hlíny.

I kdyby všichni byli zatraceni,
láska a víra umírají poslední
a jejich dítě
- naděje
- to nikdy neumírá.

Předjarní snění

Není těžké
napsat smutnou báseň
z hořkých vzlyků
konejšící lázeň.
Svázat teskné zvuky harfy
s pláčem dřeva houslí.
Dívati se,
jak ty zvuky souzní,
jak lidé životem zlomení,
co sami zlomili se
a pokroutili všelijak.
Jsou jako zmámení
baladou smutnou velice
pláčí ve svitu měsíce
smutkem se sami těšíce
- ze stesku sami žijíce.
Je mnohem těžší
( však radostnější o to více )
napsat báseň o životě
veselou jak malé kotě,
když svinulo se s tkaničkou
právě do klubíčka
a hraje si s ní tlamičkou.
Malé dítě,
co se na něj dívá
- výská - a chce pomazlit se
s jeho pacičkou.

Když skřivan zpívá v poli
a slavík tluče v sadu
nepláče ani jeden z nich.
A přesto smutné
zdá se mi,
že jejich dny jsou sečteny,
a skončí jejich život na Zemi.
A stejně z hrdel rozepjatých
Sluncem pozlacených
tryská píseň,
která jako déšť,
zahání žízeň a oplodňuje Zemi.

Když stesk a úzkost
končí v zapomnění
- je čas předjarního snění.

Lednová

Dny se prodlužují,
pozdním chodcům
boty do bláta
se opět ponořují.
Čvachtá to
a tráva vzdychá po jaru,
když teplý vítr
rozezvučí v korunách
dřevo jako nedočkavou fujaru.
Ještě, že stromy ví,
že nedozrál jejich čas.
Vždyť ještě včera -
louky byly samý šedý vlas
od rána až do večera
a zem zpevnil krutý mráz.
Lidé v domě od naproti
říkali, že teplo je
a člověk se tak snadno zpotí,
když odklízí vánoční stromek
a spěchá z nevlídného vlhka
zatáhnout roletu ve svém okně
a snad řekne si :
" Co je mu po mně ! "
Nic, jen pár stromků
choulí se venku ve tmě.
V lednu někdy i v teple
zima je mně.
A potom náhle,
snad se mi zdá,
že slyším slova vzdálená :
" Život a láska,
ke štěstí klíč - nic víc."
Optimismus přece
- věc je nádherná.

Tobě... ( březen 93 )

Žena se dívá na svět
kvetoucíma očima
jako časná jarní květina.

Dívá se na svět
a rozpuštěné vlasy
vlní se jak zrající klasy
v poli léta
zaplaveného Sluncem.

A rudé znaky podzimu,
jak jablíčka ze stínu,
jsou symbol touhy zobrazený
v tváři krásné ženy,
kde taje modrošedé stříbro
víček
pod světlem úplňku
v jiskřící noci.

Hvězdy kolem pomalu se točí
a vločky víří,
víří k závrati.

I když zanedlouho jistě
vytratí se poslední závěje,
přesto něco,
něco krásné,
věčné je.

Dopis

Napsat dopis své milé,
je jako
lehce se dotýkat mlčícího papíru
tiché bílé stránky
udělané na míru,
a přece příliš malé,
aby se na ni vešel
jen kousek lásky.
Jen malý dílek nekonečna,
bláznivá snaha,
která je přece věčná.

Napsat dopis své milé
a vidět její stopy v písku
na pláži nebo u Vojtíšku.
Vzít si své myšlenky zbloudilé
do dlaní a vidět v nich náhle
svoji dávnou dětskou lásku
- dřevěného koníka
taženého na provázku.
Tenkrát pro něj
dnes pro Tebe
dal bych všechno v sázku.

Napsat dopis své milé
je jako
vzpomenout si na chvíle,
kdy se naše oči střetly
a suchý asfalt chodníku
pomalu rozkvetl
pro oči dvou poutníků
žíznících po kráse
a pak náhle proměnil se
v objímající vlny
nekonečného moře,
z kterého přichází Život.

Březen

Je březen
a přece ještě neskončila
vláda zimy.
Země spí pod sněhem
spoutána ledovými stíny.
Vítr zemi žaluje
a ona jemu odpovídá
větvemi stromů
jako ústy svými.

Mráz ještě zadírá se,
však v úle šumí včelí roj.
Jak věčný rebel,
věčný nepokoj
zpívá svou píseň
poslů jara.

Až mráz povolí sevření,
vím,
zas přijde toužení,
vzít postroj,
zajít do stájí
- jak to děda s tátou dělali,
a zavést koně do polí
vyorat dlouhou rovnou brázdu.

Skřivánku,
prosím
- zpívej !

První měsíc jara

Je první měsíc jara
a teplý vítr vane ulicí.
Černý kos o lásku se stará
- svou flétnu ladí si.
Nad korytem řeky Střely
hnědé a vzedmuté
z předjarního tání.
Tisíce pěvců tady pěly
- hrdélko vypnuté
- plni síly a touhy
nemajíce stání.

Ty břehy řeky
dávno zapomněly
na hlasy i kroky,
co údolími zněly,
jak dny v noci přecházely
a noci v jitřní den.

A nikde žádný pomník malý
tu hrdla pěvců nenechaly.
Jen poslední z nich
namísto tryzny a pomníku
oblečen ze smutečního šatníku
zpívá svou píseň lásky a něhy
- nejkrásnější vzpomínku.

Píseň o očích

Krásné Tvé oči
jezírka tmavá
jak duhový samet
chladí jak voda
klokotavá
a pak zas pálí
jako výheň žhavá.
Hlava se nám zamotává
a svět se točí
- točí kolem nás.

Noc a den
míjí tiše
a ráno zaplaší zas sen
do zapomnění říše.

Světlo opře se ti
do týla.
Na okně uvidíš
sedět motýla.
Rozevře křídla svá
- duhové tůňky krásné.
Něha Tvých očí
nikdy neodejde
- nikdy nevyhasne !

Listopad

Tichá noc
s šuměním deště
v kalužích
má zvláštní moc,
když ptačí zpěv
již dávno ztich
a hodiny odměřují čas
- na stěnách, rukou, stolcích
slyšet je tikot zas.

Možná, že v zemi
právě narodil se klas,
když obilí odnožuje
a klíčí zelené naděje
z bláta.
U stodoly zavřená jsou vrata
a nikdo nevyjíždí
do polí.
Všude je ticho,
jen hodinové soukolí
pohání pan Čas.

Venku prší
a mraky uhánějí tmou.
- S hlavou zasněnou,
srdcem spoutaným láskou
milenci spolu jsou.

Země se chvěje jejich tepem
s blížícím se Adventem.

Jsou...

Jsou pevné kmeny stromů,
jsou světla uvnitř domů,
jsou cesty, které slouží tomu,
kdo slyší zvuky zvonů
a dívá se jak jinovatka
na stébla se vkrádá
a mrazí, mrazí obnažená záda.

Podzimní země - ta ticho má ráda.

Já slyším Tvé srdce,
vím, že je, slyším je bít,
nejkrásnější naděje
( v tichu se dlouho nedá žít ),
chci s Tebou snít !

Malá noční hudba

Malá noční hudba
pokojně tu zní.
Dlouze, tiše,
večerem podzimním.

Malá noční hudba,
padajících listů šum,
symfonie skryté barvy,
znějících strun harfy,
hudba poslední,
za níž ukládá se všechno k spánku.

- Hejna špačků,
co se trochu zapomněla.
Odlétnout již dávno měla.
Mozaiky světel paneláků,
zhnědlé listy parků,
unavené oči lidí,
které stále všechno vidí
čekají a věří,
že již brzy ráno
- až dosněží
- přijde opět jaro
- nové a svěží !

Vzpomínka

Vzpomínka na jilmy
mohutné, rovné,
občas v srdci se objeví
sevře a bodne.
Stávaly na návsi
ty přímé kmeny
a dnes jen kořeny
tlejí zde v zemi.
A skoro nikdo si nevzpomene
na chladný stín
na velké listy
padající na podzim.

Já však vím,
že opět vyrostou,
až přejde mnoho jar i mnoho zim.
Přesto občas vzpomínám.
Ještě,
že necítím se sám.

Muzeum

Ve starých parketách
v obloucích tvaru duhy
kreslených jejich letokruhy
skrývá se šedý prach.

Občas to trochu zaskřípe,
když přejde někdo z rohu do rohu.
Oknem vidíš oblohu
- modrou
a na zemi trochu smetí
jen čas nekonečně letí
od věžních hodin
někam k obzoru.

Ve dřevě ztepilých jasanů,
v korunách mohutných klenů
zastavil se čas
a jejich kmeny
vidíš kolem nás.
Ty tiché důkazy věčné změny
i věčného vzdoru.

Je poloprázdný tenhle sál,
jen někdo tiše zakašlal,
když přešel od obrazu dál
a pod nohama mu spílaly
staré parkety.

Světlo

Světélko v dálce
s nekonečným blížením.
Sen, který zdá se
naplněný mlčením,
bušením kol vlaku
v pevném kolejišti.
Sen, který zdá se,
když myšlenky se tříští
za oknem paneláku,
v zahradě rozkvetlé,
v rudém poli máku
s hlavou v závrati
v dotecích jara.
Štěstí, co se nikdy
neztratí.

Paprsky slunce ( únor 92 )

Paprsky slunce
na stéblech zmrzlé trávy,
hladí a prohřívají
těla stébel objímají
ke kořenům pronikají,
probouzí je
po tisící k máji.
I motýli se probouzejí,
co mezi stébly přespávali,
do údolí odlétají,
ztrácejí se v dáli.
Bojují a někdy
život prohrávají,
ačkoli jej tolik milovali,
když u studánek
čisté vody sedávali.

Dnes hladina plná zlativek
pohladí Tě teplem jara
odrážeje
nekonečně vzpomínek.

Zimní noc

Ještě dlouho do svítání
žlutý srpek na obloze
zarputile tmu
- svou milou chrání.
Prosvítí a neporaní,
bez ní nebyl by tu ani.

Smutné olše u rybníka
trochu teskně voda šplíchá
vytékaje zpod stavidla.
Nikdo se tu nezastaví
- co teď v zimě,
snad až v máji
až se život třepotavý
do korun zas navrátí.

Dvě labutě v tříšti ledu
s tělem zajatým a očima
ve Vesmíru.
Drama války - smrti
a života - míru.
Čekají spolu na nová tání
dvě srdce,
co strašlivě se brání
zůstat samy.

Vánoční

Docela nízko nad obzorem
třpytivě hvězda svítí
a zvoní zvonky všude kolem
k oslavě věčného žití.

I stromek ve stříbrném brokátu,
těší se na děti, mámu a tátu
na dlaně, které pohladí.

Krajina sněhem zalitá,
ať dlouho ještě nesvítá
a člověk není strojem.
Ať láska vládne kolem !

První sníh

Dvě vločky sněhu
v šípkovém keři.
Rudě se šeří.
Na ostnech něhy
v třpytivém chladu
spojí svůj osud
celý.

V duhové kapce
sluncem ztekuceny
hnány nekonečně starou silou
dopadnou na zemi
věčně žíznivou,
aby napojily věčně mladé
kořeny jara.

Uvidíš je,
jak se třpytí
na listech kontryhele.
Droboučké korálky
bez nití.

Hrušeň

Někdy se zastavím
uprostřed zahrady
v místě, kde stávala
stařičká hrušeň.
Skvěla se na jaře
jako nevěsta
v bělavém závoji,
co neví,
kterou nohou vykročit.

Deset let nestojí
uprostřed zahrady
ta stará hrušeň
s křivým kmenem
těžkou korunou a tvrdými plody.

Malý keř rybízu
zde rudé slzy roní
a mladá jablůňka
sem větve své skloní.
Nový život bují,
kde pařez vykopán.
To signál životu,
ne smrti,
byl tak dán.

Přesto mně opět
na jaře zavoní
to místo uprostřed zahrady
těžkou vůní kumarinů.
Sejde s očí,
sejde s mysli,
ta stará hloupá lež.
Co dětskýma očima
jsi vnímal,
to nikdy
nezapomeneš !

Korálky štěstí

Někdy se ve chvíli
naděje všechna ztratí.
Klopýtneš a pan Život
ještě ránu dá ti.
Někdy ve chvíli
topíš se v beznaději.
Smutek a chlad
v propast s tebou spějí.

I kdybych se dostal
do nejhlubší jámy.
Cosi, co se zhmotnit nedá,
co se koupit nedá,
co se držet nedá.
Cosi, co se ztratit může,
povede mě k tomu,
abych prošel řadou domů,
abych minul tisíc
růžově rozkvetlých stromů
a pak požádal
o jedinou kytici,
ve které pláčou růže
korálky štěstí.

Má lásko !

Bez Tebe je ze světla stín
a ze dne jen noc,
z radosti spleen,
ze síly bezmocnost
sněhové vločky
klesající mlčky do blátivé louže.

Mezi kapkami deště
chci Tebe ještě a ještě.
Mezi vločkami sněhu
vidím stále Tvou něhu.
Lásko má !

Neděle

Nedělní ráno
kapičkou rosy
na Tvoje oči připilo si.

Nedělní poledne
náručím záře
rozsévá květy na Tvé tváře.

Nedělní večer -
v měsíčním jasu
zbylo mi po Tobě
jen pár vlasů.

Jen pár vlasů...

Chci být deštěm

Na římsu padá
chladný déšť.
Tisknou se k sobě
za oknem
růžové květy fialek
a čekají...
na pár kapek
z milosti.
Chci být deštěm,
divoká fialko !

Kdybych...

Kdybych měl tisíc životů,
tisíckrát pro Tebe
bych žil,
tisíckrát zemřel
a znova se narodil,
pro Tebe usínal i vstával,
bděl i snil,
čistou vodu pil,
chudý boháč byl,
kdykoli bych Tě pohladil.

Chvíle snění

Pod oknem krutý mráz,
podzim se v zimu mění.
Přichází chvíle snění,
na chvíli změní nás.
Já však
o půlnoci věřím nejvíce
v nový návrat Slunce.

Podzim

Dnes obracel jsem
starým rýčem
věčně mladou zem.
Obloha dýchala podzimem
a vítr sycherák
shazoval listí ze stromů.
Modrá a rudá se slévala
v obzoru
a šedomodrý soumrak
tiše vcházel
do domů.

Sluncím díky

Když stoupá Slunce
ránem nad obzor
zdraví jej zpěvem
ptačí sbor
a ono bez únavy
bez touhy dobýt světské slávy
zdvihá mlžný opar z hor
až do oblak.

Lehce se dotkne korun stromů
a pohne listy na větvích
když ranní ptačí chorál ztich
a všude dává kvanta energie
bez nároku na odměnu.

A tak se den za dnem opakuje
stále ta jedna symfonie
s jediným hráčem,
co dává všechno
a nebere nic...

Chtěl jsem jen říct:
Všechna má Slunce
- díky !

Květen 1994

Je poslední květen 1994.
Mráz je jako smrt,
která na život si míří
ve snaze zahubit plod
končícího jara.
A všechny nesčetné výhonky
přioděné rosou
-to jak příroda se stará -
všechny ty lesy,
zahrady i louky
nezmlazené dosud kosou
čekají na svůj osud
z bledě modré oblohy.
Jen pěnkava zpívá dosud
- na výzvu odpoví
písní o životě,
ještě než se Slunce
- to zrzavé kotě -
na obzoru objeví.

A všude kolem
již začátek je léta,
a všude kolem
již třešně a rozkvetlé akáty
a všude kolem láska,
já a Ty,
a všude kolem
metající žito,
ach, jak přišlo by mi líto,
zmařiti život právě počatý.

Je to jako zemřít
v poslední den války.
Pamětní desku mít,
zbytečně odejít
- zbytečně odejít navždy do zahálky.
A proto Slunce
- stoupej rychle výš
a zahřej choulící se Zemi,
vždyť léto bez plodů
je jenom na obtíž
a nejde říci :
" S tím se smiř !"

Je ráno šest
a Slunce vystoupilo nad obzor.
Po těžké noci
probouzí se léto.
Život je jen
- velký
- věčný
- vzdor.

Louka

Bílé lístky korun kopretiny
svítí v noci
- ve dne rozhánějí stíny.
Mají ve své moci
louku, která oblékla si
letní šat.

Projdeš lehce trávou,
která do kolen ti sahá,
propleteš se mezi stébly,
kde se vznáší z kapek rosy
ranní vláha.

Řekneš prostě :
" To je skvělý ! "
- promáčená, nahá.
Možná, že se nesluší
být promáčen na kůži.
Možná, že se nesluší
dřív než vítr stébla vysuší
brouzdat se vlhkou trávou,
šeptat se zakloněnou hlavou
procházet ranním chladem
beze svetru,
křičeti do letního větru
ležíce jen tak na louce,
na louce plné kopretin
vyrostlých z vláhy jarních hlín,
vlnících se mezi zvonky
a modrými květy zběhovce
na vlhkém dýchajícím palouce
- možná, že se nesluší
trhat holou rukou růži otrněnou.
Je však krásné
býti mužem,
býti ženou,
býti loukou rozkvetlou,
vykřičet z hlavou zakloněnou
podstatu všeho,
ve všem ukrytou.

Jarní

Na suchých cestách,
na kterých již dlouho nepršelo
zvednou se občas oblaka prachu,
a přesto zde klíčí zrnka máků
a pokolení čekanky se vplétá
do bodláků.
V prvních teplých dnech
nastávajícího léta
vlaštovka vysoko létá
a modrá klenba
věští teplý den
- modře, jak rozkvetlý len.
Jako když se ráno okna otevřou
a pokračuje krásný sen.

Zelená sotva potlačila
hnědou barvu předjaří
a již zlatá v stráních janovce
chystá oslavu přicházejícího léta
na poli jako na louce
jejíž dlouhé vlasy se ještě vlní v teplém větru,
- jak je to dávno, co byli jsme tu v svetru
a z prvních pokosených luk již voní seno
- léto, budiž pochváleno !

Dříve než …

Když holubi naposledy polaří
- dříve než se všechno zazelená
ve vrcholícím předjaří,
dříve než řeka zpěněná
k zklidnění soutoku dospěje
v širokém údolí již dvojí klíčí naděje,
že se zde vydaří
tisíce žlutých a bílých
pampeliškových rán.

Zavři oči a otevři ústa,
otevři ústa svá dokořán
a vykřič své jaro
do všech stran.
Ozvěnou Slunce bude nám
a jeho horký jarní dech
pohladí Tě ve vlasech.
A jeho horký jarní dech
jsi Ty,jsem já
a louka plná kopretin,
co předzvěstí je mnoha zim
a mnoha jar,
tak mnoha jar...

Když holubi naposledy polaří
- vysoko k nebi stoupají
v krouživém letu.
Tak jako oni jsme tu
jen děti Země a Slunce.
Až skončí vláda předjaří,
snad se nám jaro vydaří.
Rozkvetou pomněnky v jarní tůňce,
rozkvete Tvoje tvář
a krásné Tvoje ruce
- a co víc si mohu přát...

Na konci předjaří

Ve sledu posledních chladných dnů
s blížícím se plným jarem
jako tetelivý smích prosluněných snů
vznáší se hmyz krajem.
Až teplý fén k nám dospěje
a nedočkavé pupeny v trnkovém keři
se naráz otevřou
a obnaží tyčinky a pestíky
chvějící se v očekávání slasti,
kdy hmyzí rytíři,
nežli se plodů lásky nabaží
budou jim sladký nektar krásti,
chyceni do bílých a růžových
milostných pastí.

Rozvíjím prapor jara.
Ať na něm vlají znamení lásky,
žerď jeho pár let stará
v mém srdci zasazená
pro úsměv jedné krásky.
Chtěl bych být rytířem,
rytířem zlatovlásky,
když jeden za druhým míjí den
pod starým pivovarským komínem,
kde rodina čápa již brzy naplní
svůj jarní sen !

Dubnová

Ještě stále se vlní
uschlé trsy trávy,
- ty zbytky loňského sálání léta
a nová pokolení lipnice,
psárky a třeslice
derou se na svět dychtíce
po doteku jarního Slunce.
V keři magnólie raší velký bílý květ,
když hrdličky staví první hnízda,
severní vítr na nahé větve
ještě píská
a pak ztichne poslouchaje
praskot splétaného proutí,
které ruce chlapců do pomlázek zkroutí.
Jinovatka k deváté již taje,
skřivaní sbor serenády hraje
a předjarní dny jsou přívětivé,
jako večerní usínání,
jako sny o blížícím se máji
- vzpomínky na dívek polévání.

Jak přijde tohle předjaří,
nemívám doma stání,
vidím, jak se nám jaro zobrazí
za pár dnů v bílé
- trnkové stráni.

Sen o jaru

Ještě stále se mi někdy zdává,
že v rašící trávě stojí venku dívka
a nabízí mi květinu.
Stojí na tom místě právě,
kde je lehce k přehlédnutí.
Jen bílé ruce
s květy barvy ranní oblohy,
které Ti všechno napoví
vystupují ze stínu.
Jako mramorové sloupoví
lemují mi cestu
a právě rozkvetlou květinu
nabízejí v krásném gestu.
A je tu zase to :
" Pane, vemte si.."
A je tu zase to :
" Pane, jen pro Vás a poslední..."
Však ještě dřív než se rozední
já odejdu a nekoupím.
Teprve, když se probudím
v trýznivém osamění,
znovu zas pocítím,
jak pod klenbou jarní lásky
chybí mi květiny
od mé květinářky.

Je to jak uzavřít sázku
a pak si nejít pro výhru,
být v zajetí svých menhyrů
a neříct ano na otázku :
" Pane, chcete lásku ? "

Tak se nám zase oteplilo
- odpluly zimní plískanice,
předjarní chladné deště.
Má paní
- neměla byste ještě
červený petrklíč ?

Březnové ráno

Je ráno chladné
- ráno březnové.
Poslední kapka deště
spadla zemi do klína.
Louže rozlily se
po loukách a po polích.
Zdá se,
že snad země opět usíná.
A ptáci, že se vrátí
na svůj jih.
Přesto je slyšet zpívati kosa
a ve spánku
Tvá noha bosá
čeří lesní studánku.
Ve spánku padá ranní rosa
a zvuky čápů slyšet je na dálku.
Vlhká pole
- ta se zelenají
jako v tom nejteplejším máji.

Je ráno
skutečné a ještě sychravé.
Dnes ještě kaluží se brouzdám
v nepohodě sám
a do vlasů mi proniká
severní vítr ledový.
Den za dnem však rychle utíká
- podléšky v lese mi napoví,
že ve stínu rašícího kapradí
otevírají fialky okna
do pampeliškových rán.

Patnáctého

Je patnáctý den měsíce března,
pro sladký český sen
vzpomínka nepříjemně těsná.
Nepohodlná, jako nové boty.
Vyjmu zase ze skříně
teplejší kabát
a v duchu ptám se
- co já, co ty ?
Bude li opět patnáctého sněžit,
zdalipak zahřeje mně
na hřbetě ohnuté mé země
myšlenka,
že měl bych přežít
- vždyť máme krásně pohodlný byt !
Ať si venku meluzína kvílí !
Že vypli nám proud ?
Však oni ho zase zapnou !
Že zorali nám pole ?
Však oni nám přece najíst dají !
- Přece nás zemřít hlady nenechají !
Že zavřeli nám školy ?
Že zavřeli nám děti ?
Jen ve tmě můžeš svírat pěsti,
bezmocně, než se světlem
dveře rozletí
a ty probudíš se do nového dne.

Přichází jaro,
já rostu z Tebe
a Ty rosteš ze mně
a oba rostem z téhle Země.

Kéž patnáctého nesněží.
Nevím, jak bych se zachoval.
Nevěřím,
že bych mohl,
nosit ty těsné boty dál.

Miluji den

Miluji den,
miluji noc,
miluji Tvoji nekonečnou moc.
Tisíckrát, tisíckrát slibuji
a z každé chvíle se raduji
a vůbec nikdy nemám dost.
Postavím si k Tobě most,
ať vichřice s ním třeba kýve,
budu ve Tvém domě host.
Víš, já dříve ve víně topil
svoji bezradnost
a pak potácel se životem,
však Ty dalas mi svoji ctnost
a v život proměnila mi můj sen
a já teď miluji
docela každý den.

Leden

Vánoce dávno již skončily,
zbytky cukroví rozdrobí za chvíli
zobáčky sýkorek.
Hlavou se honí tisíce vzpomínek
Stromky u popelnic teskně ještě voní
a zdá se, že lednové bláto
co nevidět pohltí celý svět.
Vždyť rolničky už jen v pohádkách zvoní,
však vždy, když zdá se mi,
že končí všechno krásné na Zemi
zazvoní pohádkový zvon života
a jarní vítr zas v korunách se třepotá.
Jarní vítr
zase se mi hlavou prohání
a štěstí svou ruku podá mi.
Ty jsi ten vítr,
po kterém raší z bláta
štěstí do košatých snů
nádherně nekonečných dnů.
Ty jsi ten vítr,
vítr laskavý,
který mou bolest všechnu uzdraví.
Ty jsi ta radost,
radost veliká,
co se mi nezdá,
co je prosté má.

Přání

Té drobné ještě bytosti
ať úsměv na tváři se rozhostí.
Té přejem, jako vmáji květů,
v životě tolik radosti.
Být darem štěstí světu
a nežít z cizí milosti.

Dnes ještě v roli dítěte
otáčíš oči své po světě
- po světě příštích dnů.
Tak ať Ti rozkvete kytice splněných přání
- splněných snů.


Zátiší

Na stolku v našem obýváčku
jen zpívej venku jarní ptáčku
leží tu plody loňského léta :
kulaté šťavnaté pomeranče
původem z peruánského ranče
a žlutooranžová jablka
z půdy,
která brzy teplem rozpuká
v dotecích paprsků jara.
Dnes zdá se v hloubce permafrost,
brzy však Slunce řekne :
“Dost !” a promění zem
v bahnitý jíl lepící se na podrážky.
Sotva stačí vyschnout ještě
přijdou plískanice a deště
však půda na zahradě zrytá,
v poli rozoraná
má zrychlený dech,
s kterým se budí do předjarního rána.
Sotva stačí vyschnout ještě
v zahradách jsou slyšet kleště
a v rukou dychtivých sadařů jsou již rouby
v očekávání první mízy,
až se teplo s hlínou smísí.

Půda, ta je k neuspání
jak malé dítě ručičkama
šermuje svými prvními výhonky.

Já zatím vezmu si jablko
barvy Tvých rtů
a pomeranč barvy Tvých vlasů
a v jejich voňavé tříšti,
počkám si na úrody příští.


Sázka na život

První tlukot pěnkavy
již brzy příchod jara oslaví.
Ledy mizí,
voda stoupá.
Než korytem se odplaví,
vlhký vítr v korunách se houpá,
jarní déšť se brzy dostaví.
A když oschnou cesty blátivé,
vylétá skřivan stále výš.
Po cestách plných ještě vlhkých oblázků
chci s Tebou jít si pro lásku.
Soutoku našich řek stále blíž
vidím téct proudy Tvých vlasů
z oblých svahů
stále níž
- do nížin úrodných.
Před Tvou tváří
ve sluneční záři
brzy již
rozkvetou trvalky lásky
∙ největší, společné, sázky…

Vzpomínka

Odkvétá vánoční kaktus.
Na stole chladne šálek čaje.
Koledy odezněly a venku
vločka sněju taje.

Tak se zkrátil život
o jedny Vánoce
o jeden Nový rok
a my už se zase těšíme
na ty příští.

Až bublinky vyprchají,
zbytek se vylije
a my budem jednou nohou v ráji
podám Ti rudý květ
bílé lilie.

Svět se zmenší
do dítěte
do koníka
do písklete,
co neposedně výská
a skáče
hop sem, hop tam
Íhaha
to malé dítě je přece jenom vejtaha.
Nosí je v sobě každý sám
a svádí k dětským hrám.
Zejména v čase vánočním,
zejména v čase půlnočním,
kdy tak rád vzpomínám.

Předvánoční

Blíží se den zimního slunovratu
a nikde není slyšet předení kolovratů
dnes do muzeí zamčených
a nikde není cesty zpět.
Minulost za námi
Ještě ji můžeš uvidět,
však zvonečky oznámí
brzy již poslední týden
a potom umře tenhle rok.

My si však na něj uchováme památku.
Pár fotek v albu,
dopisy čtené vždy desetkrát
a po jedenácté pozpátku,
vzpomínky na vůni jara,
teplo léta,
pestrost barev podzimu,
listí spadlé do klínu
a pár vloček,
první mrazy,
víno v sklepě ještě kvasí
a já říkám si
teď hlavně žádný spěch,
svíčku zapálit
a nadechnout ten čas,
aby dlouho zůstal,
klíčil,
rostl v nás.

Mikulášská pohádka

Vane vítr po krajině
a v poledních dlouhých stínech
děravých jako řešeta
stará mikulášská pohádka je zakleta.

To byl jednou jeden mladý pán,
stále nespokojen,
sám sebou litován,
radostí a štěstím nepoznán.
A ten zahleděl se do sebe sám.
I uviděl v nitru svém
1 obraz sebe sama.
Obraz trochu kulhající,
v zelené kamizole,
v klobouku s černým perem kohouta.
Obraz, který čertovsky svádí,
čertovsky ponouká.
“Ach, pane milý, jaká má býti cesta Tvá
dlouhá a složitá ?
Nebo chceš rychle štěstí poznati,
zlatá jablka trhati ?”
A mladý muž pýchou uchvácen
s úsměvem řekl jen :
“ Já chci hned všeho dosáhnout
a velkou hroudu zlata kout,
bohatstvím světa oplývat
bez velikosti ducha a síly svých pěstí
já chci poznat, co na světě je štěstí.”

“Chceš - li, co praví ústa Tvá,
pak snadná je Tobě rada má :
“ Vidíš - li támhle na obzoru
proklatě vysokou špičatou horu,
tak v ní je rajský sad,
kde můžeš si plno zlatých jablek natrhat
a úplně na vrcholu,
roste tam jabloň podobná prostřenému stolu.
Její jablka velmi vzácná jsou,
každého k poznání štěstí dovedou.
Strom je to stále kvetoucí,
netrhej však jeho jablka rukou chtivou,
rukou dychtivě se třesoucí,
protože pamatuj,
že musíš je v ruce udržet,
jinak propadne se s Tebou svět.

A poslyš - ještě neodcházej,
tři překážky budou na Tvé cestě.
Tři překážky musíš překonat,
než dojdeš k stromu poznání,
za nímž Tě pýcha Tvoje pohání.”
To však již blesk a hrom proletěl krajinou,
jíž hnal se osamělec za svou vidinou.

Po cestě došel k říčnímu proudu,
který nemohl nijak zdolati,
když na zoufalé unavené tváře
dopadlo světlo z chatrče starého rybáře.
Zde našel muž přítele.
Společně naslouchali zpěvu řeky
a zdálo se,
že to štěstí přetrvá věky,
když vzpomněl si muž na své dávné přání,
na svou dávnou touhu,
překonat moc vodního proudu
a poznat,
co je pravé štěstí.

Tak rybář s mladým mužem
opět v potu tváře,
neboť zákon přátelství tak káže,
rozbili chatrč a postavili most,
a jako kdyby na rozchodu přátel
nebylo toho ještě dost,
jako kdyby překážkou nebyla řeka
ale přátelství,
řekl muž rybáři,
na co ještě čeká ?
Když pro něho je jen jedna cesta ke štěstí.

Jak šel dál tak houstl les,
on v ranečku si od přítele jídlo nes,
rychle šeřilo se
blížila se pátá,
když přišel v místa,
kde bukač v létě
zpěvem značil blata,
a protože neznal,
co je oklika
( byl přece mladý a přímočarý ),
sklouzl do bahnitého rybníka,
kde vrstvy bláta pohřbívají.

Však v neštěstí štěstí,
tak to někdy bývá,
v rachotu žabího skřehotání
zaslechla mladá dívka zoufalé zavolání.
Vytáhla muže z jícnu smrti,
poskytla přístřeší a vše co měla,
svou láskou k němu zahořela.
Však on - sotva stačil sílu nabrat zas,
zaslechl opět v hloubi duše hlas :
“ Láskou obtěžkán,
nedojdeš volný k rajským zahradám.
Ta sváže ti ruce a nohy okovy,
co jiné štěstí je, Tvá mysl se nedozví.
Švitoření vlaštovek na podzim dozní,
co s láskou, co s ní ?”

Dívka mu mávala,
do šátku plakala,
v uzlíčku nesl si
poslední drobty té velké lásky.

A jako kdyby na ztrátě milé
nebylo toho ještě dost,
jako kdyby překážkou
nebylo dno bahnitého rybníka
ale láska,
řekl muž dívce
na co ještě čeká,
když pro něho je jen jedna cesta
ke štěstí.

Po dlouhé době přišel pak na břeh moře
a blízký již vysněné hoře,
žádal přes moře převézti
dostat se ke štěstí.

Však v přístavu nikdo se nechtěl
k práci své znát
nikdo nechtěl pracovat.
Dělníci moře a dělníci hrází,
dostali se do nesnází,
každý jen svou pravdu hájit chtěl
a druhého neslyšel.
Tehdy onen muž vyřešil ten spor,
že město bylo jiným městům vzor,
a za to ctí pak obdařen,
do čela města byl zvolen.
Však stále nebyl spokojen,
cítil se stále nešťasten.
Zanechal město, které jej ctilo,
opustil svoje dílo
a odplul na vzdálenou horu,
která tyčila se na obzoru,
protože v jeho duši
ještě kus rozumu chyběl.
Natrhal zlatá jablka a doufal,
že za bohatstvím sláva a štěstí čeká
a pak úplně na vrcholu
našel růst jabloň
podobnou prostřenému stolu,
utrhl a ochutnal,
v tu chvíli by nejraději vše zpět vzal.
Viděl, že překážkou nebylo přátelství,
láska a čest
a trestem je samota, kterou musí nést
do konce svého života.
Odhodil jablko a uviděl
před sebou svého čerta
a byl to on sám.
Po spánku krůpěj viny stekla,
blesk rozťal nebe
a zčernalý hrom jej uvrhl do samoty pekla.

Vane vítr po krajině
a v poledních dlouhých stínech,
děravých jako řešeta,
stará mikulášská pohádka
je zakleta.

To byl jednou jeden
mladý pán…..
Nebo to snad bylo jinak ?


Adventní

Tak nám zase zapadala
paleta podzimu.
Skryla se do stínů
z šedé a modré
a z nich vystupuje
tuhle okr, tam zas siena pálená
živá země,
za živa pohřbená
pro zázrak jarního zmrtvýchvstání,
hroudami se tak dívá po kraji
a ví,
že daleko ještě do předjarního tání.
A v dlouhém večeru
vzpomínky obchází Tě
jako malé dítě.
Jak už je to dávno,
a přece jen pár let,
kdy probuzení ranní,
způsobilo kohoutí kokrhání
a nádherný byl celý svět.
A ten jásot nevýslovný
( A také často nevyslovený ! )
Já neměl často stání,
když zapadal dvorek
a zapadala stráň
těžkým a vlhkým sněhem,
vždyť tuhé zimy nebývaly ani.
A sáňky stařičké, dřevěné,
jak ty jenom jezdívaly.
Tuhle plaňka,
tam zas u potoka strom
a promáčené boty, palčáky a čepice,
sáňky zamkly se pak
málem na dva měsíce.

Jak je to dávno,
a přece jen pár let.
Kohout už mě dávno nebudí,
zima je drsná ale nestudí,
z dlouhých nocí budí se v Adventu
tři týdny nových rán
a v nich,
když se z okna podívám
vím, že čím víc rozdám se Ti
tím bohatší budu sám !


Časný příchod zimy

Časný příchod zimy
vyhnal podzimní stíny
z pod větví stromů
a mezi dětmi výskajícími
v pozadí domů
rozkvétá jaro i v mrazivém podvečeru
ledovými květy.

Lidé zahalí se v šeru
mezi jiskřícími vločkami.
Je to krásný pohled věru,
když první sníh
napadal na zhnědlou zem.
Někdo tiše kýchl
a jiný zasakroval jen,
když do dlaní si dýchl
a se sloním dupotem
zanechal ledové hvězdy
ležet před domem.
A potom, tiše zpoza okna,
sledoval dění na svahu.
Každý byl dít,
to se pozná,
chce to jen trochu odvahu.
V pravý čas říci ano
místo možná.
A dívati se potom
tiše zpoza okna.


Takový neřád

Člověk je takový neřád,
takový neřád, že pořád chce být mlád,
pořád chce milovat,
nebo alespoň míti rád.
A ono - světe div se
může se také stát,
že bude nadosmrti
mlád.

Vždyť stejně každého
jeho oči prozradí,
když hraje to své
vadí - nevadí.
Každý den,
světu na pospas vystaven
myslí si,
že pod silným kabátem
úsměvů a spousty řečí
je dokonale ochráněn.
A přece,
při pohledu z očí do očí,
všechno se rychle otočí
a život náhle jako malé dítě
všetečnou otázkou
překvapí tě.

Vracíš se pak zpět
do vzpomínek svých dětských let
červeného Slunce zapadání
a růžových rán plných rosy.
Všude jsou Tvoje mladé a krásné oči
ptají se a rozmlouvají
úplně beze slov kvetou
a já jsem
jako včela v ráji.


Říjen II

Šedivý podzimní den,
kytička vzpomínek
krásný sen
jako praskající ohýnek
prohřívá, když se Tvoje tvář usmívá
hlavu zamotává
to se někdy stává.

Stojím právě
v hluboké, vlhké a rozvlněné trávě
tváří v tvář Tobě.
A není třeba žádný snář.
Ukrojím krajíc chleba
a podám sobě
do Tvých úst,
když letní vítr proudí mezi klasy,
kde proudy bronzu
rozlila jsi.
Prohlédnu si Tvoje řasy,
jako křídla motýla,
který studánky otvírá
hluboké a něžné.
Prohlédnu si Tvoje vlasy,
které na zem prostřela jsi.
Dal jsem Ti a dám
sebe sám
a již tři léta uplynula.
Pluh opět rozryl vlhkou zem.
Z těch let zbyl mi sen
košatý a pevný
a ať cokoli bolí
vidím ten strom
vidím ten strom
v poli.


Babí léto

V hřejivém objetí babího léta
laskavý podzim ukládá plody jarních lásek
v žlutooranžovém zajetí.
Nic naplat
skončilo již podletí
a tráva, ta mění se po ránu
v šedé vlasy paní zimy.
A ze země jsou zas vrstvy hlíny
uzavřené do lánů.

Tak už jsou zase dlouhé stíny
a odlétla hejna skřivanů.
Tak už jsou zase
v jabloňovém sadě
rudá líčka pohromadě
a sadař chtějící
natáhne ruku nedočkavou,
když pod strání v řece
poslední lodě plavou.
Přetrhne pupeční šňůru
a oddělené plody
ukládá do cel nesvobody.

Červánky v košíku
jsou jako rty
rudě se smějící.


Babí léto řeka odplavila,
však zase za rok naprší.
Příroda se zastavila,
jak gotické sousoší
( tak trochu obnažený obraz ctnosti
nebo snad nad vzdáleností jara lítosti ? ).
Listy stromů na zem spadly,
mraky klesly a mlhy,
ty uplakané
leží někdy celý den.
Slábnoucí Slunce nezdvihne sen
z ospalých víček.
Hluboko v zemi uložen je klíč
k teplému chvění letní vody
v dotecích nohou bruslařek a vodoměrek.
Však duše se stále chvějí
nesnášeje klid i beznaději
a rty se chvějí
neznajíce tíseň blížící se zimy,
chráněny podzimními stíny,
znovu a znovu do sebe se vpíjí.

Podzim je druhým jarem roku,
když sytá žluť obejme rybníky a řeky,
je však bez nároku,
aby na svou hruď
přitiskl tváře svých dětí.

Podzim je tisíc splněných přání,
stopami v ranní jinovatce
v trávě lemovaný.

Je zvláštní soumrak v oněch dnech
časný a tichý.
A po ránu brouzdáš se ještě
ve spadaném listí,
jak rozespalec v průvanu
zbaven své pýchy
po noční koupeli
svojí duše v snech,
které tě znejistí.

Podzim je měkký a tvárný,
jako vlhký mech.

Podzimku můj milej,
mám tě rád,
když pozoruji opuštěné hnízdo
zanechané jen tak na pospas
plískanicím
co nedají na sebe dlouho čekat.
Mám tě rád
jsi ráno mlhou bílej,
když snídám a vzpomínám
na zpěv ztichlého kosa,
sedím, dívám se a naslouchám
k ránu, když padá rosa.

Ševelení rudých listů
je přece tak podobné šepotu Tvých rtů
a chvění Tvého těla,
Tvé duši, kterou jsi ve mně
zapomněla.


Postavy a postavičky

Postavy a postavičky,
co jich jenom člověk zná,
co jich denně potkává,
v ulicích zalitých blátem,
které zašpiní pokrytecky nablýskanou obuv,
v ulicích zalitých strachem,
který čiší ze všech stran,
v ulicích zalitých Sluncem,
které se odráží v okenních tabulích lidí dobrých
stejně jako zlých.
A nějak nerozlišuje,
zdali kdo koho bije nebo miluje,
zdali kdo bil nebo miloval,
a jestli opravdu žil
nebo pouze pracoval.

Všem je dopřáno stejného svitu Slunce
a každé bylině na poli to světlo žíti dovolí,
než promění se v prach
drcený pod koly traktorů v planinách,
když trubka lovce hlaholí
nad řadou mrtvých těl na lukách.

Když obracím se v snách
ten obraz se mi znovu,
znovu vrací.
Je jako krásná plavba údolím řeky,
která zdá se, že má trvat věky,
však někde na konci
za jezem - propast šílená
a v řece voda zpěněná
a vodní sloupy hrají jak píšťaly varhan
poslední requiem.

A tak mně vnitřní hlas,
který snad hluboko uložen
v každém je z nás, říká :
“Dvě rady Ti dám.
Nepospíchej - Take Your Time.
A nebuď nikdy sám.”



Requiem za lásku

Když jednou řekla
dokonáno
on zůstal tiše vedle stát
a nevěděl nač dál se ptát,
když na otázku
"Proč ?"
jen prosté :
" Dokonáno..."
zaznělo v to ráno.

Když jej v polích zastavili
tak věděl jen,
že je sám,
že pozbyl síly.
Tak pane, byla tam čtyřicítka,
tak pane, vy jste neviděl ?
Ne neviděl, neslyšel,
nevnímal,
jen tiše seděl v autě dál,
zaplatil a odjel
tím rozmazaným ránem dál.

Poslední operaci lásky
pro lásku v sobě udělal,
když vyrval z nitra svého,
co léta zaléval.

I kdyby z očí déšť se lil
a život tekl z otevřených žil,
i kdyby spolu zaplnily slané údolí,
nic by nezměnil.

Tak se jen hořce pousmál
a odjel dál,
jen dál...
Autor Skviřín, 07.06.2021
Přečteno 30x
Tipy 3
Poslední tipující: šerý, Iva Husárková, Frr
ikonkaKomentáře (2)
ikonkaKomentujících (2)
ikonkaDoporučit (0x)

Komentáře

to je opravdové "hledání ztraceného času"***:-D*

08.06.2021 00:22:38 | Frr

Žádný čas, který je tou nejdražší fyzikální veličinou provázející nás životem, nemám za ztracený, pokud se jej snažíme právě svým životem naplnit. Od toho bychom tady měli být. To, že se někdy něco nakonec nepovede není tragédie ani důvod k nostalgii. I negativní výsledek je normální součástí poznávání světa a jako takový se musí i má přijmout. I cesta k takovému výsledku může být krásná, plná barevných obrazů, které v paměti zachycují okamžik a v mnohém jsou inspirativní zkušeností pro další život se spoustou krásných chvil k lepšímu a hlubšímu naplnění jeho smyslu. Jsem v tomto životě tady a teď šťastný. Střepy lásky je taková dávná obrazárna, v níž je pár skic z mládí a kdo chce, může nahlédnout.

08.06.2021 17:48:50 | Skviřín

© 2004 - 2021 liter.cz v1.4.12 | Facebook, Twitter