Mraky

Možná jsem naivní, když věřím na zázraky,
že si snad mraky sbalí svoje saky paky
a odletí až někam nad vyprahlou poušť.

Možná jsem naivní, když tyhle mraky sčítám,
na jeden velký vpředu volám: Pane, vy tam,
mraku – do fraku oděný,
střih vybouřených bouří,
pod pláštěm z ozvěny,
proč od úst se vám kouří?

Snad jsem jen troufalá, když volám pod oblaky:
„Hej haló, tady dole, mraky, já chci taky
nechat se unášet přívalem vzdušných proudů
a jen tak z nudy plivat dolů na svou rodnou hroudu.“

Kdopak dnes rozpozná plivance v kapkách deště?
Říkám si „Radši ne,“ a nebo „Možná ještě
jen tak malou chvíli plout
na tíži, ba i gravitační tíži, co mě tíží
k zemi shlížet a zapomenout…“