Zrcadla

Ve skrovné bárce pluji vstříc
Za clonami zádumčivých par
K jezeru jasnému jak zrcadlo
Zlámamému v tisíce střepů

A já zhlížím v nich svůj odraz
V úklonu nad jezerem siným
Na každém střepu jsem někým jiným
Který z nich však je můj obraz

Obracím se od zlých vizí
V snění že nejsou pravé
Však nelze se skrýt trpké pravdě
Když už není kam zrak odvrátit

To zrcadlení v lidských očích
Tak strohý jejich pohled
A přec to jediný náš ohled
Jak když v zrcadle vidíme sebe

A v němém očekávání toužím vidět
V odrazech lesku tvých očí
Toho koho vidíš stát na mém místě