Sen

              ***

Včera v noci se mi zdál sen
o tom, že zastavil se den.
A všichni lidé s širém kraji
zapomněli, že pospíchají.

Zvony náhle poněmněly
a ptáci zpívat zapomněli.
Květiny přestaly vonět,
smutný to byl náhle pohled.

Když celý svět se zastaví
a nastane minuta ticha,
když vteřiny se zpomalí,
a celý svět přestane dýchat,
mé srdce se rozběhne v dál
a zavzpomíná na minulý kraj.

Kdy všude byla vůně trávy
a v dálce bučely si krávy,
kdy slyšelo ty písně ptáků,
zvláště večer za soumraku,
kdy slunce zapadá.
A celé to pak vypadá
jako když oheň plápolá,
v té nekonečné dáli...

A náhle se zvony rozezněly,
a ptáci mlčet zapomněli.
A všude začalo to vonět,
a krásný to byl zas pohled.

Svět je krásný za úsvitu,
když den se probouzí.
A večer stále krásný je tu,
když slunce zachází.

Když se zvony rozezněly,
a ptáci mlčet zapomněli,
bylo mi naje dnou tak krásně,
až jsem začala skládat básně.
Jednu báseň, o tom všem!
Jak krásně je mi pod sluncem...

             ***