Prababičce
Prababičce
Drahá prababičko,
ani jsem neuměla psát
a sotva jsem Tě dokázala vnímat.
Bála jsi se,
abych nezačala plakat,
že Ti něco chybí.
Nohu sis dekou přikryla
a tiše jsi se usmála
a pak jsi pravila,
že jsem roztomilá.
Mlékovice tam jsi dříve žila,
pak už jsi různě po nemocnicích živořila.
Řekli mi, že jsi měla silnou cukrovku.
Noha se nezachránila.
Bylo Ti přes osmdesát.
Kvůli mně uměla jsi se smát.
Život jiný ve skulinkách.
Nechápala jsem.
Teď Ti jdu na hřbitov kytku dát.
Je to moc let
a pořád Tě vidím i bez nohy se smát.
I z nebe náruč máš.
Slza štěstí žije v nás.
Komentáře (6)
Komentujících (4)
Doporučit
Tisk
mkinko-jsem moc rád, žes tenhle text zde zvěřejnila-děkuju-jen opět dokresluje Tvou citlivost a láskyplnostST*
30.08.2022 13:38:18 | Frr
Děkuji zlatý.
Prababička z nebe to jistě čte. Tenkrát ta holčička sotva kreslila, až po desítkách let o ní napsala báseň. Cítím jako kdyby mě pohladila za ní a z toho mám radost.
30.08.2022 13:41:09 | mkinka
Tak ryzí
Až mrazí
A chová lidskost především
Dojímá
30.08.2022 13:23:40 | kudlankaW
Víš, já si říkám už roky, že jí napíšu básničku, protože leží hluboko v mém srdíčku.
Pamatuji si jí pořád, jak už jen ležela a já se bála ptát. Teď si uvědomuji, jak byla statečná, že tenkrát nedala na sobě znát smutek, který měla v sobě.
Byla jsem ještě dítě takové, ale pořád si jí nesu v sobě. Je mé DNA. Má součást.
Obdivuju ji, jak to tenkrát dokázala skrýt, že život bez nohy je tuze těžký.
30.08.2022 13:28:33 | mkinka
