1.MÁJ

Byl pozdní večer – 20. března,
seděl jsem s tátou doma u čaje.
Seděl jsem němý, jako bych ho neznal,
i on se tichem ukájel.

A máma v práci, jak už to tak bývá.
Vyčkávali jsme spolu na ni.
Balkonem dovnitř chladný vánek přivál,
jak vcházívá smrt – bez pozvání.

A za pár chvilek přivála i máma,
objala tatínka tenkýma rukama.
Ta, která celičká, táto, jen tvá je,
s kterou jsou všechny tvé dny 1. máje!

A já dál bořil v křeslo záda křivá,
snad jsem jim záviděl, jak se mají rádi.
Balkonem dovnitř chladný vánek přivál,
každému přilétl hořce duši hladit.

„Jsem čas, mí lidé malí – hračky mé!
Lehký větřík, jež hýbe planetami.“
Jsme lidé, o věčnost boha prosíme:
Pane, smiluj se nad námi.