..a ticho dýchat

Jdu chladným ránem třpytnou rosou,
mokrá tráva boty smáčí,
na pozdrav kývne stařík s kosou,
zamíří k louce přes bodláčí.


I přes svůj věk pevně kráčí,
snažím se nikam nepospíchat,
z nebe se sneslo pírko stračí,
jít přírodou a ticho dýchat.


Přes vetchý mostek vrzající,
pod kterým čirý potok šumí,
přecházím snad již po tisící,
pak hebký mech mé kroky ztlumí.


Zastavím - vnímám stovky vůní,
chtěl bych je v jednu umět smíchat,
do knihy vepsat kouzlo tůní,
jít přírodou a ticho dýchat.


Zas raduji se ze všednosti,
když svěží hloubkou lesa chodím,
s pocity dámy o slavnosti,
přes mělký břeh se vodou brodím.


Teď tady s ničím nezávodím,
stojím a slyším řeku šplíchat,
do které oblý kamen hodím,
jít přírodou a ticho dýchat.


Po stejné ose zpět se vrátím,
svůj rychlý život s městem smíchat,
jenž pod přívalem stresu krátím,
jít přírodou a ticho dýchat.