Kdysi v parku..

Když kdysi za soumraku,

kráčel jsem schoulený,

obtěžkán tíhou mraků,

životu vzdálený.

 

Cestou se listím brodil,

parkem jenž usínal,

měsíc den vyprovodil,

já mlčky vzpomínal.

 

Na časy bez starostí,

spontánních nápadů,

na bytí přítomností,

a sluncí západů.

 

Na konci parku stála,

pod vrbou spuštěnou,

snad se mi chvíli zdála,

křehkou a raněnou.

 

Když jsem ji tichem míjel,

pohlédla do očí,

okamžik jsem se vpíjel,

než hlavu otočí.

 

Spatřil jsem bolest čirou,

v zeleni bezedné,

života louku širou,

ve tváři pohledné.

 

Plaše se pousmála, 

zimou se zachvěla,

pak cosi zašeptala

a tichem zmizela.