Orchidej

Čí pak radost, čí pak stesk

nenávist, bolest velký stres.

Sem já nucen utírat slzám lesk

tys prvně přešla ten temný les.

Čas stebou byl jen ukrutným,

krokem tak tajemným a hlučným

ke všemu ta svůdná barva vlasů.

Co zapříčinila tu tvou hrůznou krásu.

Už ta radost, už ten stesk,

už chyby mé smetl z desk.

Tys byla jediná kdo rozechvěje,

na obličeji mé smutné orchideje.

Jediná ta stranost k citu malebnému,

co se tak často stebou namane.

Pověz mi něco srdci krvavému,

nač v minutu horko a chlad vzplane.

Ručíš kapkou krve tvou poslední,

mému srdci nutným darem dej.

Další požitek z bolesti mé pramení,

hranice sdílení k mně přecházej.

Mazlíčku, zač jsem byl tebou považován,

city, stejné jako k plyšáku heboučkému.

Byl nový den a já nově vykován

Konec snu hezky unylému.