Vím....

Vím, píši jsem kolikrát šílenosti.  To prot, že tohle je jediný prostor kam mohu utéct se svými momentalními city, pocity, stavy a emocemi. Snažím se kolikrát psát pozitivní věci i když jsem vlastně na dně. Vím, v 45 jsou některé moje stavy nepochopitelné,  ale prostě je v sobě mám. Jde o to, že mi "cosi - kdosi extrémně moc chybí. Ano, asi to zní poněkud trapně,  ale i když mám rodinu,  tak to není ten prostor kde bych mohl dát najevo některé věci a pocity. Chybí mi ta důvěra a důvěrnosti které tam jsem už dávno vzdal. Vždy to pak šlo všechno proti mě,  a už jsem unavený. 

Tak se omlouvá 

nitro mé znavené.

Touha míří,

kde dveře jsou zavřené.

Jiný je otevřel

nejsou už jiné. 

Né že bych zanevřel

Nehledám jiné. 

Čekám a stárnu

naděje 

Smutek a prázdnota 

čekaní věčné je.

Asi se to prostě někdy stává,  že se jeden do někoho zamiluje. A pak je otázkou jestli to má odezvu, nebo smysl. Ale když někde něco chybí... . Hledá se a čeká se. Jsem zvyklý celý život na něco čekat,  a nakonec se z toho stane čekání na věčnost.