O havranu.

Ve starých zdech měl

starý havran hnízdo svoje,

často s duší plnou nepokoje,

nad vesnicí zašlou bděl.

Žil dlouhá léta nad osadou,

v těch starých opuštěných zdech

přemýšlel o lidských osudech,

ve starých zdech se zahradou.

Zahrada ta, zanedbaná byla,

zarostlá a neprostupná tak,

že jí zvíře neprošlo, neproletěl pták,

jen havranu se zalíbila.

Vznášel se občas nad vesnicí,

jeho hlas byl varování,

kterým lidem krátil spaní,

i za zavřenou okenicí.

Jednou, blížila se velká voda,

díky hlasu lidé vstali,

majetek svůj uchovali,

nevznikla jim velká škoda.

Havran létal dlouhý čas

a jak říkají pověsti,

havraní hlas,

dobrého nic nevěstí,

pro nikoho z nás.

Když havran svými křídly mává,

mají lidé v očích strach

a žijí ve svých obavách,

že neštěstí tak přivolává.

Havran vidí do daleka,

vidí jak se vody tříští,

tuší také věci příští,

jen lidé neví, co je čeká.

 

 

Havran není černou duší,

je tvor, jemuž černá sluší.

Ve vysokém věku,

zdolá skály, zdolá řeku.

Havran pro nás není cizí,

byť odlétá, vrací se a zase mizí.