Malíř II.

Přede mnou stojí dívka spoře zahalena,

světlo ji padá šikmo do tváře.

Na mě se dívá, jak Madona z oltáře,

modrým plédem skrytá po kolena.

Štětec mám v ruce, připravený, ale

nemohu začít, tvář ta mi brání.

Chvěji se, zmateně dívám se na ni

a pocit mám, že chovám se neurvale.

Všimla si, lehounkým úsměvem se prozradila,

modrý pléd sklouzl ji s ramenou.

Já pohlédl na ni, tvář měla kamennou,

jen rychlým pohledem mě pohladila.

Já probral se ze svého lidského snění,

světla již bylo pomálu.

Tu dívku jsem maloval do rozednění,

kdy nabýval den barvu opálu.