Bídník II.

Oknem cely proudí chlad,

ven chtěl bych se podívat,

však stěna je vysoká,

a já nedosáhnu.

Po volnosti prahnu,

svobody se nadechnout,

utéci, zbavit se pout

a krajem volně jít.

Představa divoká

nechce mě opustit.

Tíha okovů mě trápí,

má krev dlažbu cely zkrápí

a venku pranýř stloukají

a ještě šibenici.

Co víc na to říci ?

Již diváci se sbíhají

na tu velkou slávu.

Možná mě chtějí pověsit,

nebo mi setnout hlavu.

A to všechno pro zábavu,

aby se mohli veselit.

Za ten kousek chleba,

stačilo by tucet ran,

a když ne, tak třeba

být přísně pokárán.

Pak vyhostit z města,

do vyhnanství hnán,

a ne sypat sůl

do zjitřených ran.

No, co naplat,

jiný výslech nepřežil

a dav si svoje žádá.

Ta tíha padla na má záda,

prostě jsem vybrán byl.

Tak zítra bude má premiéra,

budou tam všichni, i starostova dcera,

snad bude volat třikrát sláva,

až se ji k nohám skutálí má hlava.