Věštec

Potulný věštec lapá tmou.
Život leporelo s dunou
oklepanou z ráje.
Plnokrevník chrčí a dupe.

Sny střádá a hraje si s šamanismem.
Koule ledové roztávají
a slunko se táhne.

Ono i světlo se láme
do odrazů ve skutečnosti.
On sám v netečnosti.
Narodil se a v hadrech tápe.
Sám sobě říká.
Zvedni se, ty chlape.

Vůkol šumí les
a zima i běs.
Tak vzdychá a bdí.
Sklízí posměch
za šedivou zdí.

Adie, nikdo mu nerozumí.
Připadá si jako rukojmí.
A tak vláčí tělo, aniž by chtělo
a věří v nekonečno, než přijde zázrak.
A čeká na něhu v tichém přístavu.
Přestal snít. Už nemá představu.