Ráno po...

Láhev ze zeleného skla

na stole, bílý ubrus, skvrny od vína,

nakousnuté jablko, ráno vzpomíná

na včerejší slávu.

Slunce se lahví prodralo

zelenavými paprsky, jakoby

magickými oky starých rádií

a na ubrusu rozehrálo smaragdové divadlo.

Nebe se zatáhlo a krátce sprchlo.

Dusno se rozložilo

a mokrý stůl připomínal

starého opuštěného psa.

Kdo !, poslední volal „ na zdraví ? „

V láhvi nezbylo nic, jen na dně trocha vody

z kapek deště, které našly cíl.

Odcházím vratký, sako přes rameno,

a nikdo mě nezdržuje.

Zřejmě jsem poslední.