U bran nekonečna

Tříšť půvabů tvých spojivek skelných

já kresbou uhlem vida úkosem pohlcen

není nov, co svit svatí září, toť bol

což pojednou zděšená srdce promlčí

 

Kdysi vplétaly užovky spleť choulíce se

dnes slunce nevyšlo, ni mlha nepadla

boříš řasy v oči smáčené duhovou perletí

a křik zní z polorozpadlých asteroidů

 

Obnošené mimikry odlož na zápraží

a nelituj jelenů co v paroží třímají

tulím se a ty rovněž vyhazuješ vidiny

co zítra zmizí, však déšť zas vyplaví

 

Prasklin vzdech zeje teď z cihel zlatých 

poutník tu zemdlel a prázdnota dlaní spí

čeří hladiny jak vosk kapaje k mračnu

a hladí třeskutým polibkem zjihlé svícny