Návrat ztraceného syna.

Osamělý strom v poli roste,

v poli, mezi dědinami.

 Jdu kolem, snad po tisící a po sté,

se svými vzpomínkami.

Vracím se domů, mezi poli,

úvozem, cestou kamenitou.

Končí tam, v dálce, pod topoly,

kde studánka vodu má pramenitou.

Teď půjdu kolem zdi u hřbitova,

za dědinou, s kovanou bránou.

Spěchám, snad uvidím znova

matku svou, s tváří ustaranou.

Vidím ji, jak před domem čeká,

na slunci sedí a usmívá se.

Svou lásku posílá mi do daleka,

v celé své lidské kráse.