Lesní balada

V zenitu sokolí peruť ódu pěje 

steskem uzamykám sruby prašné

vlčí panenky křesají o svit Měsíce

polehlo zrno - a ty tu zase nejsi

Ani podkroví loktů jenž oči kryjí

nesmyje hlad cestou ke studánce

těžká noha brázdí krev a hvězdy

nebylo už ráno závěsem tkané tu

Bažiny jak víry žhavé jsou zrána

mizíš a všude jsi v rozvalinách

havrani uhlem kreslení zvou tě

obrazy lehly v truhlách dubových

Zasyč jazykem rozeklaným dámo!

udeř bleskem do svých skrání!

ať shoří pařez nejsoucí v srdci!

napověz kde milé dech spočinul!