O překážkách a o hvězdách

Šeptat jsem slyšela latinský přísloví,
že trnitou cestou dojdeš ke hvězdám.

O desítky překážek a stovky dní později
tiše a bojácně srdce mý vysloví,

že nemělo představu, kolik odevzdám
marnýho úsilí, času a nadějí.

...

Na černý obloze padá kometa
- vesmírná špína, hořící prach.
Co na nich vidělo, srdce mý bláznivý,
když tenkrát slyšelo o hvězdách?

Teď už to neví, už dlouho přeje si
smět se tak otočit a vydat se zpátky.
S upřímným pláčem se vykašlat na nebe,
jenomže nemůže. Když dívá se za sebe

...

visí tam na keřích, jak kusy krepáku,
cáry duše vyrvaný o trny.

Visí tam u cesty i z dálky patrný
mý mladší já, co mělo víc sil.

Naivní odvaha hledící k obzoru,
která se nestará o počet mil.

Při každým kroku sílí jí důvěra,
že jednou se dostane
ad astra per aspera.