Dívali jsme se na film
a já se smála,
že dopíšu své pokračování.
Hřáli jsme si ruce
a já se ptala,
kdy bude milování.
A pak má kniha dožila
se svítání.
Tu šel Noe z nového vesmíru
stavět budoucí bárku.
Měl flanelovou košili
a byla s ním jeho choť.
Jeho dcera dělala si copánky.
Syn neměl lásky.
Loď byla velká jako mrakodrap -
až slzy dohnala na záď.
Má to cenu?
Kolik zmizelo už druhů?
Prý je to stále nedostatečné.
Odplouvá druhý Noe.
Voda všechno polkne.
Za několik miliónů let
třetí Noe přijde.
Táta to věděl.
Nepomohlo to.
Ponaučení nikde.
Lásko neplakej do řádku.
Napsala jsi to z bolavého pohárku.
Přikryj se.
Novodobé drama - promítá se.
Je to fikce a děje se.
Plátno snese vše.
Pořád máš mě.
Sice naděje umírá poslední ale Noe, atomem ozářen. Krajina rozvalena mlčí, olověným mrakem žádný vítr nepohne. K dávným civilizacím náš život slehl. Láska marně ovoluje, už život není plod.
Máš to pěkně vypracovanou báseňku a inspirovala mě k zamyšlení. Díky.
28.05.2023 13:01:22 | šerý
Perfektní a smutně pravdivá, milá Jituško :)
Ale musíme doufat, že se stane zázrak a další civilizace poučená bude :) Moc tomu však nevěřím...
Měj se krásně :)
28.05.2023 11:19:50 | Ondra