Jsou dny,
kdy se bojím,
že nenapíšu báseň.
Třes rukou
a neklid zároveň.
Improvizuji náladu
a snažím se žít od ledu.
Je mi smutno
a hledám veselou vědu.
Existuje?
Spálená ruka z nepozornosti
i rozsypaný mech z rozpolcenosti.
Pták zpívá.
Slyším ho
a neděsím se budoucnosti.
Znovu se narodím
a nebudu stát před propastí.
Stejně jsme tu jen hosti
a země nás hladí.
A my bosí.
Probudím se bez snové pasti.
V žáru své staré kosti.
Nic nelze z nutnosti
jen čas dá opět slova
a všechna na řádek
ve sloky srovná znova*.
;)
23.06.2023 13:29:12 | jenommarie