Starý muž.

Starý muž na nábřeží drobí chleba ptákům

a jaro svými kouzly rozsvěcí myriády květů

žíznících po sluneční lázni.

Muž nevnímá ptáky ani jaro,

vzpomíná a obrazy vzpomínek

mlží se a ruka maně drobí

poslední zbytky okoralého chleba.

Ptáci přichází až k jeho nohám,

bez bázně a plachosti.

Znají ho. Sedí vždy nehybně,

až je s podivem, že zatím

ani jeden z nich neusednul na jeho rameno.

Je teplý den, ale ruce  starého muže jsou chladné.

Ještě včera měl je kdo hřát, ale dnes už ne.

Tu zprávu dostal brzy ráno

a přišel se o ni se svými přáteli

podělit. Oni i beze slov pochopili.