Pocta F. Villonovi

Kdo pro mé verše hubou trhá,

koho mé verše tuze trápí ?,

ten svým života časem mrhá

a své čelo marně potem skrápí.

 

Tomu, kdo zhrdá mojí poezií

tomu, jenž lásky nezná citu,

přeji, ať zlobou se v křečích svíjí

vždy od večera, až do úsvitu.

 

Potkal jsem, v životě, mnohé tváře

a taky spoustu lidských osudů.

Občas mě uvrhli do žaláře,

jako zloděje, vraha, či pobudu.

 

Život byl ke mně štědrý, taky skoupý.

doba mi nepřála, ale i přála.

Někdo se rozdá, jiný zas loupí,

v životě hýřil jsem, také žil z mála.

 

Pak za mnou zapadly dveře,

tenkrát, když volný jsem byl.

Toho dne vstal jsem od večeře,

odešel a už se nevrátil.

 

Ps.

Tvá Múza Tvým veršům přála,

třeba’s měl’s do váčku hluboko.

Štěstěna ti v hlavách stála,

uměním svým sáhl’s vysoko.