schválně...

Sednul jsem si k pianu
a nechal tóny samy plout,
v tom nechutným lokálu,
kde nechceš ani brvou hnout,

pokud máš se trochu rád,
a nechceš chcanky z parket žrát
nechceš jako mučedník
se z cizích sraček zpovídat.


Tuším, že sám mistr Gershwin,
mě tenkrát v té hře osvítil,
než ty běhy krásných septim
statný barman zastínil

duší svojí jak noc černou,
všechny klávesy barvu stejnou
- temnou zdájí se náhle mít...
jen mé tváře v té tmě blednou.


Jeho pohled mlčky říká:
co to hraješ ty plívo bídná,
tohle si hraj ženským na faře...
ale zachraptěl jen: "Hrobaře!"

Nadechl jsem se k odpovědí rázné,
ale odvaha, ta svině zbabělá,
mě opustila rychleji než náhle...
chci žít, srát na mistra Gershwina.


Po pár tónech Hrobaře hraní,
když zombie na baru hlavy zvedaj,
dojde mi, že tohle sem sedi
a že už hraní mi za zlý nemaj,

kroutí se v rytmu toho songu,
v křečích zmítají se na zemi
jak když úhoři tančí v blátě polku,
noční sanitární uklid podlahy.


Pak se o piano opřela ona,
cosi si do rytmu broukala,
až záhy poznal jsem té písně slova,
říkaly: "Hej, vole! Kup mi panaka!

Poručil jsem na bar vodky flašku
mé sebevědomí vzrostlo markantně
do piana od Beethovena Elišku
začal jsem třískat razantně.


Náhle stín opět smrsknul mou chloubu,
štěstí jak kdybych nikdy nepoznal,
tvař měl brunátnou jak smrtelnou houbu,
"Hrobaře!" zaduněl až jsem se připosral!

Mrtvoly na place celou noc pogují,
kořalek litrů nikdo se nebojí,
do toho lokálu nechci už zavítat,
schválně...
zkus někdy přede mnou
Hrobaře zazpívat...!!!