Anděl

Za znění hudby tiché,
ležím tu nehnutě,
slzy stékají na mé promočené perutě,
ač před chvílí byly suché!
Pohlcuje mne tma tmoucí,
mysl začíná být prázdná,
ta, jež byla krásná a žádoucí,
pláče za vlahých nocí do voňavého mechu,
není po ní vidu ani slechu,
až to je matoucí.
Nikdo nestojí o anděla,
jež mu křídla zlomili,
každý ví, že se to nedělá,
neb tím by ho zabili.
Vteřina za vteřinou tiše plyne,
anděl jistojistě pomalu hyne,
se šrámy a smutkem na duši,
v poslední hodince nikdo ho neruší...
Smutný pohled obrací k nebi,
není mu pomoci nebo snad, že by?