Návrat II.

Ztemnělou ulicí

motá se postava,

únavou vzdychá 

a hledá cíl.

Pěkně se do toho namočil,

míru nezná

a v boku ho píchá.

Žízeň jej zmáhá a něco by sněd;

kdy, vlastně, jedl, co měl na oběd ?,

hlava mu vzpomenout nedá.

Ve tmě se obává zvuků a stínů,

v paměti hledá, kde, vůbec, bydlí ?

Kde postel, svou, má ?

A ráno ? Bude mít kocovinu:

z chodníku těžce se zvedá.

Už vzpomíná si, už ví, kudy jít,

tam za tím rohem bydlí,

v malinkém pokoji s plastovou židlí

a starou postelí.

Který je den, je neděle, nebo už pondělí ?

V hlavě si dává den do pořádku:

klíče a peněženka ?!

V zadní kapse je našel - je nějaká tenká ?!

Domů se pomalu blíží,

zasune klíč -bez obtíží.

S hrdostí na ruce pohlédne:

hodinky má, Bože, vždyť je už poledne:

to byla noc !

Ještě pár schodů a už je doma,

jen jedny dveře a může jít spát.

Co si z té noci bude pamatovat ?