Listopad.

Dívá se do krbu, do ohně se dívá,

cigaret kouř pod stropem pluje.

A v plamenech vzpomínka živá,

s fantazií koketuje.

 

Teplo se rozlévá po pokoji,

on z lahve si nalije do sklenice.

Uprostřed pokoje nehnutě stojí,

větev klepe na okenice.

 

Vítr se za okny zvedá,

přichází podzim, a je to znát.

Rána jsou chladná a šedá,

to umí jen Listopad.

 

Z krabice vyloví dívčí tvář,

jak rád by byl večer s ní.

Však řekla mu, že je lhář,

a slovo své nezmění.

 

Do křesla opět usedne,

na ulici lampy, již, svítí.

Brání se touze bezedné,

na jejíž dno se řítí.

 

Láhev je zcela dopita,

jemu myšlenky zmateně víří.

Usíná, jako netopýři,

když mizí noc a svítá.