Dívka z obrazu.

Svou hlavu mně položila na rameno,
řekla, jen, dobrý den a stála.
Ani mi neřekla své jméno,
a jen se tajuplně usmívala.
 
To její tvář viděl jsem na obraze,
co nad krbem, doma, visí.
Na něm si místo našly hřadující saze,
zřejmě spolu rozumí si.
 
Kde se ta dívka objevila,
obraz je starý drahně let ?
Už je to dávno, kdy mladá byla;
jak časem mohla proletět ?
 
Možná to byla moje slova,
co vyslovil jsem překvapen,
když zrodila se hvězda nová
a smyčka času ji pustila ven.
 
Je něco mezi nebem a zemí;
kdo tomu rozumí, kdo ví ?
Někdo se najde mezi všemi,
co třeba ví, ale nepoví.