Elegie Ikarijská

Nad dálnou Ikárií dnes půvabná Éos kráčí.
Zakrývá slunce mroucí, jež Helios vede všady,
V jiskrných vroucích pažích svých i v své nachové šaty.
Slyšet je moře v zpěvu jen, tam pěje v trpkém pláči
Nad dálnou Ikárií, kde půvabná Éos kráčí.

Jak ten rmut, který kolem dlí drže vše ve své moci,
Dlouží se k břehům křehký stín,ten s parou v tmu se snoubí,
Vpíjí se k štítům modrých skal a v dlouhá stromů loubí.
Daidalos bdí však ve tmách dál, naříká k mladé noci,
Vždyť ten rmut, který na něm dlí, drží ho ve své moci.

„Bohové krutě mstí se mi za moje strašné činy,
Když musí otec syna sám pochovat v černé kobky.
Kéž já bych s tebou padl též z vábivé nebes hloubky.
Ikare, žíti strašné je pod tíhou této viny!
Já toužil přeci domů jít. Já jatý jsem žalem byl.
Vrátit se k rodným Athénám, sen to můj touhou hoře
Zavedl k smrti strašné tě v mrazivých proudech moře.
Spálilo slunce křídla tvá, však to já tě zavraždil!“

Již bledne v květu hvězdný třpyt. Pablesky chabě dštíce
Kol chlapce rovu stříbro své, beztvaré hávy siné,
S úsvitem nesou duši kams v Hádovy mrtvé síně.
Daidalos slunce zhoubný svit nechce již spatřit více
Ni bledý v květu hvězdný třpyt,pablesky chabě dštíce...