Vločka

Vločka
na nose nás studí
a uvnitř srdce hřeje,
bílý posel z hůri
v době bez naděje.

Vločka
tiše se snáší dolů
a každá z nich je jiná,
tu dobu plnou bolů,
už je z dáli připomíná.

Vločka
ten něžný přítel všech
jak lístek schoulená
co odvíjí příběh,
bez studu a čistě nevinná.

Vločka
ten něžný posel zimy,
co sněhobílý má šat,
krajinu schovává do peřiny,
než slunce opět začne hřát.