Balada raubířská.

Kde jste , vy, gauneři a vrazi,
vy padlá čeládko, co vylézá z bláta.
Těšte se, v předpeklí stát budete nazí,
vás z toho nevyseká, ani, rodina svatá.

Buď pozdraven, příteli, synu pekla,
jsme tady všichni, které jsi znal.
Jsou zde i holky, žádná neutekla,
jen jedna tu není, to smrt jsi nepozval.

Šenkýři, na stůl nos džbány vína,
nám zlotřilcům, ať je dnes hej.
Zítra nám zatemní hlavy kocovina,
ale teď, šenkýři zvesela nalévej.

Pozítří, možná, všechny nás pochytají,
okovy z železa na krk a ruce dají.
Pod vrchem zeleným, hluboká, teče řeka,
a na něm šibenice těší se a na nás čeká.

Tak, hni se šenkýři a dolej nám vína,
ať nám se otupí náš odvěký strach.
Zítra nám zatemní hlavy kocovina,
a pozítří nás odnesou na márách.

Stalo se, jak cikánka pověděla,
v noci nás biřici pochytali,
když opilí jsme na stolech spali,
teď ložnicí nám je vlhká cela.

Za mříží okna, ráno budí nás, spící,
sekery slyšíme, jak přitloukají.
Venku se diváci dychtivě ptají,
komu, že, staví, tak, důkladnou šibenici?

Pod lesem dozrály jeřabiny,
léto se krátí, jak život náš.
Slunce se skrývá za protáhlé stíny;
slyšíte ?, přichází Satanáš.

Tak pojďte, vy, gauneři, raubíři a vrazi,
ať na vás nečeká - mistr kat.
Chce se vám do očí podívat - než
někoho pověsí a jinému hlavu srazí.

Po schodech jdeme pod šibenici,
pacholci s katem, na nás, už čekají.
Diváci, kteří tlačí se na ulici,
soucit v pohledech nemají.

Zas vidím pod lesem jeřabiny,
lhostejný, křik lidí nevnímám.
Všechno je pryč, teď stojím tam,
kam došel jsem za své viny.

Mně pacholek oprátku nasazuje,
nevnímám svět, nevnímám čas...

Po nebi tmavý mrak pluje,
kat zatáhl za provaz.