To

Vzplane, co nikdy nebylo uhašeno.
Mnohé zemře, a vícero se znovuzrodí..

Jsem matkou zemí, jsem vláhou nebes.
Jsem mrak a déšť.
Jsem duhou v paprscích slunce, jsem Lunou.

Jsem porostem a jadérky, z kterých raším.
Jsem dítětem i starcem se vzpomínkou svého jara, když fouká zimní vítr.
Jsem hloubkou dálek, kam ani svit hvězd nezavítá.

Jsem čiré ty, když radost byla dána radosti.
Jsem slovem, ale víc jsem tichem,
vodou bez břehů, dna a hladin plných zrcadel.

Vánek hor, šum ve větvích, podhoubím i bedlou.
Jsem já v knihách moudrých,
jsem křížem na který se v zapomění přibíjím,
a jsem slzou bolesti,
co mi dává rozpomenout
tento příběh.

Příběh bytí
jehož duše zpívá,
uším žití.