Pocitová

Co když nenapíšu báseň?
Stojím vždy nahá u řádků
a mám proplakanou pohádku.

Bojím se,
že polknu bázeň,
že nepředám dál pochodeň.

Ramena táhnu
a za sebou vleklý stín.
V hlavě milión dezinformací.
Vnitřní síla se občas ztrácí.

Posílám bílý papír
a nehmotné Turínské plátno.
Dumám a uvnitř mír.

Občas povídám si se sebou.
Proč?
Verše občas zvučí
v portálu ničeho.
Jsem svědkem své oblevy
i vnitřních mrazů.
V zrcadle koukám
do děravých útesů.

Zas mlha a husto.
I to jsem já.
Mlčící gesto.
Proud slov i uragán.
Polka či kankán.


Zapomínám písmena.
Život je nerovná stěna
a zedník retušuje,
kde se dá.
Nová malba.
Na tu už sílu nemá.

Tma a peklo.
Půjčím si Dekameron.
Pak vezmu harfu
a v druhém portálu
s hadrem na hlavu
zapomenu.

Kouknu do divadla,
kde maska si zpívá
a v citu je hladová.
Tu skřivan přišel o pádla.

Opona je stržená.
Bolí to.

Ale ještě jsem nedožila
a báseň není hotová.

Uklízím list papíru,
aby za pár let dal míru.

Tak jsi psala a jdi dál.
I dějiny se dle interpretace mění.
Proč život se nepopostrčí?

A teď na plac.
Já se krčí.

16.10.2023