Neumím...

Neumím proklínat ten den,
kdy sen můj zůstal jenom snem,
neumím zaklít tě v panenku woodo,
a potom zapíchat špendlíky studu.

Neumím brečet, když musím se smát,
a nemusíš vědět, že je to ironie,
možná bys měl se ze svých nevěr kát,
přeju, ať se svědomím dobře se ti žije.

Neumím dělat, že proklínám osudu list,
který snad není k nalezení,
jednou snad chtěla bych v něm číst,
kdy vše se jenom v dobré změní.

Neumím zkrátka předstírat fakt,
že nemyslím, že se něco stane,
doufám, že zůstane aspoň takt,
abys mi zahřál studené dlaně...