Rozhovor.

Myslíš, člověče, myslíš každý den,

však dokud jenom na sebe,

pak tvé myšlenky malé jsou, nicotné, skoro o ničem,

vždyť jediné, co dokážou, je pojmout to tvé JÁ!

Tak zkus udělat něco pro ně, pomoz jim

a tím i - sobě…

 

Dej myšlenkám sílu,

ať mohou se rozletět,

ať dokáží vnořit se

do několika vět.

A, jako rozvíjí se květ,

co novým citem voní,

ona je tu pro něj,

on je tu jen pro ni.

 

Rodí se cit, rodí se pomalu a zlehka,

je možná těžký první krok, je květina ta zpočátku jen křehká,

však ona zesílí, když nepřestaneš o ni pečovat,

když zaleješ ji, třebas někdy slzami,

a jindy živou vodou touhy, zahřeješ ji v dlaních.

Jen nepřestávej, stačí zůstat odhodlaný…

 

 

Dej myšlenkám sílu,

ať naleznou svůj cíl,

ať od plev zrno oddělí

za nemnoho chvil.

A, kdybys zabloudil

a ve tmě hledal směr,

jdi za hlasem srdce

do vesmírných sfér.

 

 

A dvojí mysl v jedinou se spojí

a pocítí lásku, to člověčí „nejvíc“

co můžeme si dát,

co dělá nám svět krásnějším, rozehřívá,

a kdyby všude kolem krutý mráz byl,

toho, kdo miluje, nezahubí!