Návštěvnost
Panická ataka
Panická ataka
Houpu se vysoko na laně,
nad kaňonem svého smutku,
s pocitem že jistě zemřu.
Slzy derou se mi do očí,
nedostanou se přes víčka,
vnímám rozmlženou realitu.
Hruď mám pevně svázanou,
neschopen se nadechnout,
čekám jestli to skončí.
Maminka na mě volá,
kolik chlebů k snídani,
odpovídám že co nejmíň.
Komentáře (8)
Komentujících (6)
Doporučit
Tisk:-( pomůže pevně obejmout.
18.03.2024 07:13:29 | Fany
Moc dobře tomu rozumím. Díky, že jsi to napsal.
17.03.2024 17:05:33 | fisus
Já děkuju za přečtení a validaci mých pocitů. Je příjemné potkat kamaráda po cestě.
17.03.2024 18:37:39 | Rébusek
Panické ataky jsou strašné... soucítím...
17.03.2024 13:58:15 | Chane
Jo, jsou. A ty úzkosti před tím a po tom. Škoda mluvit o tom co do slov dát nejde. Jeden mě drahý člověk pořád říká: "O tom, o čem se nedá mluvit, se musí mlčet." Ale díky nim vím, že jsem pořád naživu. Že pořád odolovám jeho "povětrnostním podmínkám". Že pořád žiju a ještě nejsem mrtvý uvnitř ani vně.
17.03.2024 14:13:32 | Rébusek
ano, přesně tak... přeju hodně sil *
18.03.2024 06:56:51 | Chane
Každý se houpe, nahoru dolů, podle pocitů. Chléb jsou dar. Dobrá báseň.
17.03.2024 12:06:44 | Paulín
Skvěle popsané...!
17.03.2024 11:02:53 | Lesní žínka