Stoupám dolů po schodech do nebe
V korunách stromů ukrytých
V dlaních držím zbytky mladí
A v srdci zbytky lásky ze dnů minulých
Zlomená kost když sroste
Tak říká se že zesílí
Potom bych mohl zvládnout tíhu světa
Ale neunesu ani papírové motýly
Hledal jsem způsob jak vystoupit z kruhu
Jak začít zase znovu od podlahy
Zradil jsem v sobě všechna svá já
Jsem oblečený ale přesto tak nahý
Svobodný
Papírové šťastný
Nevím kam patřím
Vracím se
Nevracím se
Necítím nic
Chce se mi spát
Zrazuju v sobe vsechna svoje ja...x krat denne...taky nevim kam patrim...jenom svobodne si nepripadam absolutne vubec.
01.05.2024 20:33:16 | Veru
Jo, tohle je fakt "unavenej" text...čímž chci říct, že jsi to přesně trefil... ta únava tím, co bylo a je, je z toho cejtit jak hrom...sice unavenej ale furt ti to píše...
21.04.2024 23:05:26 | cappuccinogirl