Kamarád

Neztratili jsme se
a pořád oba hledali se
v zákoutí mízy času
mezi větví
i šílenství virů.

Já chtěla mezi lidi,
on v zákoutí přikrčený.

Já pořád ukřivděná,
on hladil mé splíny.

Myslím na věci kolem nás
a chybí mi jeho hlas
v pražských uličkách.

Je lidské mít o druhé strach?

Utichám v pomlčkách.

Ať jsi kde jsi.

Chybíš a zdravím Tě v ponožkách.

Já vím.
Přečteš si to
a budeš se smát.

Nechtěl jsem Tě jako chlap,
jen Tě vidět mezi řádky smát.

Jednou to pochopíš
v srdci
v chlopni
v meziprostorech.

Svět je zvláštní realita
i mýtus, co sama neuzvedneš.

Tak piš dál a nebreč.


Jednou řekneš - heč.

A vzpomeneš.