Dopoledne duše

Otevřeným oknem
mně omámil vítr.
Ten host do domu,
který se neptá.
Jen jde a říká,
zda něco nepotřebuji.

Duše tiše vzlyká
v zákoutí bez
rozkoše přijetí
daleké Venuše.


Neskutečno je melancholické
a bloumá, protože je lidské.


Mám zas studené
ruce i nohy.
Bez zahřátí
jsem v udušení.

Den další
pobytu na Zemi.
Jako kdyby
si tu hrál někdo
s figurkami.

Prožité

nanosekundy

bytí.

Všici

jsme

jenom

lidi.