Nic je vlastně mnoho

Dívám se
na rozpálený asfalt
a mhouřím oči.

Dneska by to chtělo
sluneční brýle
a mozek je na kolotoči
ve výhni transformace.


Někdy klečí
a zas myslet se mu nechce.


I ticho najít v Praze
je zázrak.

Tlumený přetlak emocí.


Jen dýchat
mořem iluzí
bez frází
chci

a


jdu

v

stověžaté

Matce.


Poslouchám tíseň
a uvnitř mám píseň.

Jsem tu doma
a nežiji
příběh náhradní.

Svět to ví.
Není neutrální.

Krok sum krok.
Liturgií dní.

Praho, řekla jsem to básní.

Slyšíš mě.

Zastav se
a uklidni.