Zapomnění

Silnice plná kaluží,

v nichž se topí mraky,

s vykulenýma očima,

lstivě do nich hledí.

Všechno je vzdálené a neznámé,

ponuře šedé, cizí.

Mlha, jako sen, spadla na listí osiky,

zůstala tichá, nehybná.

Do unavených, neznámých dálek

odnáší vítr hlasy ptačí.

Jako symbol nekonečného smutku,

obloha mění se v průzračný blankyt.

A ráno hledí rozpustile,

do prázdných oken zlatým okem,

chtíc zapomenout na sebe,

v odrazu zrcadla.