Přeci jen

V propisce mám černou tuhu.

A ty chceš, ať namaluju duhu.

Přání nadýchaná jak obláčky

stavíš jak terče na značky.

Co až vystřílíme náboje štěstí?

Ze stromu lásky opadá listí?

Řekni, co pak?

Až bude vše naopak?

Až naše věty budou jak bodláčí

a vzduch bude vonět po pláči.

Obrázek duhy to nezachrání.

Přesto ji maluji bez váhání.