Srpnové sny

Srpen snil o podzimu.

Stydlivě se schovával

u vyschlého pramene.

Slunce bodalo do travin.

Jablíčka padala na zem,

bezútěšně, bezmocně.

 

Pelyněk objal cestu

a do prachu se zapřahal.

Na nebi zahřmělo – slavík se skryl.

Beze studu, v rychlosti

se rozhořel suchý vítr.

 

Srpnový žár.

 

Déšť se snesl

na svátek Nanebevzetí,

uklidnil, ale nezachránil.

Hořký je plamen pelyňku,

lipový med sladký.

 

*

 

Srpen dál snil o zelené trávě,

ale všude jen karamel ve větru,

A po dívčím způsobu

oblaka skotačí

před blížící se bouří.

Po ránu přišel déšť –

déšť okvětních lístků,

déšť heřmánku – umyl okna.

Srpen je raněn svítáním

a nesmrtelnost rozzářila své květy.

 

Vítr se nese po stezce trav,

jeho hlas trochu puká,

přichází ve vlnách,

pak se vytrácí.

Rty jakoby srostlé s nevyslovenou písní,

chuť léta lehce pelyňková.

Srpen mizí v chorobném spánku,

vítr zhasíná nesmrtelnost.

Nechtěné dítě – podzim –

probouzí se v lůně končícího léta.

Foto: Tomcat