Papírová rapsodie

Zvolna utichla duše pergamenu

cos tiskla k hrudi v temný den

kdy břízy dýchaly v posledním tažení 

kdy prosklené rámy našich duší

v tříšť jsi obrátila - v zemi otců ...

Dnes obcuješ s nemilovanými

rozpustnými v utajení čtyř stěn

mělkým hrobem kráčí duch karafiátu

a ty kropíš jej slzou nejednou

tak mizíš i s korálky hněvu

poblíž kořenů své nahoty ...

Nasloucháš hlasu samoty v tichu

doutná, leč brání se vzplanutí

však sladce hledí skrz tvé srdce 

z úkrytu drží řeč libozvučnou -

mudrcům že až duše pergamenu  

prozradí taje mizení večernice

zmizíš navždy ...